Příznivci bandy holešovských mariachis zapatistas, skupiny Los Perdidos, se loni v listopadu konečně dočkali jejich alba, které vyšlo pod křídly Indies MG. Na eponymním debutu – Somos Los Perdidos/Jsme Ztracenci – najdou jedenáctku písní, které nadchnou syrovou energií, vybídnou k tanci a navnadí k tomu spatřit a uslyšet tyhle šílence i naživo.
Los Perdidos si k produkci alba pozvali Pavla Fajta a už z tohoto faktu je patrné, že nechtěli nechat nic náhodě. Někdy připomínají partu Ska P ze ŠpanělSKA (Adonis), jindy zase clashovsky punkové odrhovačky se zběsilým „prdla pumpa prdla pumpa“ bicích (například ¡Oyé Gringo!). Nebo reggae. Zdá se, že jsou Los Perdidos mezi styly trošku ztraceni, ale není tomu tak – je to zkrátka jejich styl. Nad kytarou, která je obvykle efektovaná jen overdrivem, vyčnívají vedle vokálů chorusy dechové sekce.
Texty, které prý vznikají zpravidla v češtině a teprve potom jsou překládány do rytmické a úderné španělštiny, jsou směsí vážných poselství, notně však nadlehčených vtípky (Te voy a matar con la tortilla a la cabeza/Zabiju tě tortillou do hlavy). Někdy však nejde o nic vážnějšího než o holky, chlast a marihuanu. Na písni La cucaracha si svou španělštinu mohou cvičit i začátečníci – písnička je o švábovi, který touží po trávě, která by mu umožnila lítat s orly k vrcholkům hor.
I vás může deska zanést do takových výšin, přesně v duchu gogolbordellovského Through the Roof Underground. Je to jednoduché, a tak to Los Perdidos fungovalo a funguje nejlíp.