|
|
22 10 2008, 11.55
zpět
Nebyli jsme žádní revolucionáři
|
rozhovor s režisérem Jiřím Honzírkem
www.reptos.cz
Režisér Jiří Honzírek a dramaturg Jakub Macek připravují další představení s Divadlem Feste – hru Osmdesátdevět, v níž zpochybňují autenticitu sametové revoluce, odkazují k atmosféře tehdejší totalitní moci a při inscenaci samotné spolupracuje s diváky. A je vlastně jedno, v kolika letech nebo zda vůbec revoluci prožili. Pod střechou jedné ze scén brněnského Národního divadla, v Redutě, jsem se setkala s režisérem Honzírkem.
Představení Osmdesátdevět je třetím v pořadí, v němž se zabýváte tématem Identity. Mohl byste blíže vysvětlit, proč vás oslovil zrovna tento námět?
Identita – tedy totožnost, sebeuvědomění člověka – je pro Divadlo Feste hlavním předmětem zájmu. Projekty na toto téma máme naplánované do roku 2012. Převrat v roce 1989 ovlivnil nejen politiku, ale celé vnímání života. A něco se taky nezměnilo dodnes. To všechno určuje totožnost, identitu lidí v téhle zemi. A mladší generace se začínají ptát.
Jakou má hra dějovou linku?
Dva příběhy. Celá věc je propojením standardní divadelní hry a exkluzivních materiálů z knížky Zrychlený tep dějin – jde o autentické záznamy z revolučních jednání roku 1989. V jedné rovině jde o příběh tří vysokoškoláků mezi květnem 1989 a červnem 1990, který jsme vytvořili společně s Tomášem P. Kačerem. V druhé jde o příběh revolučních dní. To všechno v rouchu karnevalu.
Podtitul inscenace zní Trenažér jedné revoluce (myšleno tím trenažér jako prostředek k možnosti naučit se „řídit“). Nemyslíte si, že přirovnávat řízení auta v autoškole ke hře s lidskými postoji a často krutými zážitky, jež nemohli dotyční ovlivnit, je poněkud drsné?
Trenažér obecně funguje jako prostor pro cvik, pro cvičení. Můžete si něco procvičit, anebo zkusit. Třeba jízdu autem. V našem případě si můžete zkusit být postavou listopadové revoluce. Zažít si na vlastní kůži, jaké to je, řídit revoluci.
V souvislosti s uvedením hry jste řekl: „Naše generace má pocit, že sametová revoluce byla vlastně taková báječná párty. Přitom to bylo jen předání moci.“ Přijde vám vhodné v této souvislosti použít termíny párty nebo „jen“ předání moci?
Myslím, že sentiment k vlastní minulosti se nevyplácí. Nebyli jsme žádní revolucionáři. Ta revoluce byla krásná a dojemná, ale byla také nevyhnutelná a samozřejmá. Komunismus ve východní Evropě padl už předtím. Moje skepse vychází ze zmíněných autentických záznamů politických jednání té doby, která jsou předmětem Trenažéru revoluce v naší inscenaci.
V představení zazní i rčení, „že jsou věci, na kterých se prostě shodneme.“ Na kterých věcech se Češi ještě shodnou?
Na tom, že v průběhu těch 40 let byl komunistou téměř každý v republice. Někdo chtěl v 50. letech budovat, někdo v 60. letech reformovat, někdo v 70. letech dělal kariéru a někdo chtěl mít v 80. letech lepší zboží. Ale většina to dělala – přímo nebo nepřímo – skrze komunistickou stranu. Vypadá to, že fatální porevoluční chybou bylo to, že se neprosadil zákaz té strany, nebo alespoň vyloučení slova „komunistická“ z názvu té strany. Je to stejně absurdní, jako kdyby tu existovalo něco jako „Nacionalistická strana Čech a Moravy“.
S představením Osmdesátdevět přicházíte v období, kdy v Brně vyvolal rozruch připravovaný muzikál Tajemství Zlatého Draka Daniela Landy. Národní divadlo, národní témata… také chcete divákům sdělit své poselství v souvislosti s vírou?
Inscenace Osmdesátdevět bohužel nedisponuje žádným poselstvím o víře. V tomto nás Landa jasně doběhl a předehnal. Je to lišák. Třeba se do příště poučíme... Co se týče národních témat, je objektivní, že k Identitě mohou patřit. Nebo... vlastně musí, samozřejmě.
Lze za uvedením obou inscenací hledat něco víc než jen souhru náhod?
Náhoda to doufám není. Extrémnost Landova projektu totiž velice výrazně posouvá dosah a míru drzosti alternativního a experimentálního divadla. Národní divadlo rozšiřuje divadelní prostor. Ta informace zní takto: „Jděte dál. Je možné mnohem víc, než jste si mysleli.“ To je pro autorské divadlo velmi pozitivní impuls.
Poslední fázi zkoušení plánujete s přítomností publika, proč?
Divadlo Feste vnímá publikum jako aktivní součást divadelní události. A i v Osmdesátdevítce je publikum naším přirozeným partnerem. Ale ženeme to ještě o krok dál než dřív. Zkoušky jsou veřejné, protože mezi jevištěm a hledištěm je rovný vztah. Poslední veřejná zkouška je 28. 10. v 19:00 v Redutě.
Představení mimo jiné stavíte na zpochybnění autenticity revoluce jako ulicí řízené události. Kdo tedy podle vás „tahal za špagátky“?
Dost lidí, ale hlavně napřed asi Havel a Adamec. A pak Havel a Mohorita. Ti to posunuli o dost dál. A předtím Horáček a Kocáb. Ti dva dostali Adamce a Havla k jednomu stolu. Postavili Most (iniciativa pro zprostředkování dialogu mezi oficiální mocí a opozicí – pozn. redakce).
Současně s tím také připouštíte, že změna režimu by přišla tak jako tak. Neshodl se podle vás československý národ pozdě?
To je skvělé. Je zásadní otázkou identity našeho prostoru, jestli někdy existovalo něco jako „československý“ národ. Ať je to jakkoli, myslím, že se nemůžeme zatracovat za to, že jsme byli z nejrůznějších důvodů v různé době komunisti a že to „být komunista“ mohlo znamenat dost různých věcí. Pro naši a další mladší generace je důležité, aby si to naši rodiče a prarodiče připustili a aby to teď po sobě neházeli jako plivance. Potřebujeme slyšet: „Byl jsem komunista, protože...“ Ve vzduchu visí hrozivá vina, která se přenáší na nás a na další generace. Stejně tak se nemůžeme zatracovat za to, že jsme nešli masově demonstrovat už dřív. Muselo to vyhnít. V kontrastu vůči pasivním masám vidíme odvahu disidentů.
Vztáhnu to k současnosti a k politické situaci, která je dnes vzhledem k nemorálnímu chování našich politiků děsivá. Dejme tomu, že lidé také nejsou spokojení a k volbám přesto chodí jen menšina z nich…
To je ten komunismus v nás. Revoluci dělali společně disidenti a komunisti. Podali si ruce a společně a bez násilí přenesli zemi do kapitalismu. Z mnoha lidí se přes noc stali nekomunisti, lépe řečeno komunisti a disidenti se promíchali v nově vznikajících stranách. K reformám ale byli potřeba komunisti, protože znali terén, měli kontakty. Disidenti potom z politiky odpadli, protože pravda a láska prostě nemohla zvítězit nad lží a nenávistí. A tak se stalo, že komunismus v dělání politiky, tedy komunistické manýry, v politice zůstaly a celostátní politika šla mimo masu. A ta je opět pasivní. Čechům zkrátka stačí málo – třeba hi-fi věž nebo značkové rifle.
Listopadovou revoluci divákům ukážete v podobě jakéhosi „karnevalu“, o němž jste řekl, že v něm jde spíše o hledání konsenzu. Můžete prozradit o tomto tušeném hledání a nalezení něco více?
To, co se děje venku, na ulicích, vypadá jako karneval. Lidé se srocují, davy se pohybují v rytmu, je slyšet zpěv, je vidět pestrobarevné nápisy. Uvnitř, v Obecním domě nebo Paláci kultury v Praze, se jedná. A hledá se zlatá střední cesta, konsenzus, shoda názorů. A nachází se. Tehdy se začal rodit fakt, že za dvacet let bude komunisty stabilně volit kolem patnácti procent voličů. Tam se rodil fakt, že komunisti jsou na dnešní politické scéně velmi podstatní.
V inscenaci proti sobě také stavíte dva protipóly, komunistu Adamce a revolucionáře Havla. Nemyslíte, že je to příliš přímočaré? Nic přece není černé ani bílé…
Adamec a Havel jsou protipóly revoluce. Magnety s opačným nábojem. Jejich vůle vzájemně se přibližovat vydala energii, která dala prostor všem. Některým v klidu odejít, některým zůstat, některým v klidu přijít. Adamec v tomto vztahu nemá záporné znaménko, Havel nemá kladné. Během jednání ale Adamec vystupoval jako předseda vlády za Komunistickou stranu a Havel jako člen Koordinačního centra Občanského fóra, které bylo bráno jako revoluční síla.
Chcete provokovat a zneklidnit, vyburcovat diváky k reakci. A jako téma jste si vybral historickou událost a částečně i lidskou víru v lepší budoucnost. Chcete si zahrávat s diváky v dobrém i zlém?
Určitá historická událost jako třeba revoluce znamená pro jakýkoli společenský a kulturní prostor důležitý moment ve vývoji totožnosti – identity. Zajímá-li se Divadlo Feste o identitu dlouhodobě, jak dokazují jeho předchozí projekty, je představení Osmdesátdevět jedno z logických pokračování. Je to díl seriálu. Provokace směřuje spíš k médiím, k interpretaci dějin, k manipulaci s historií. Je to naopak. Diváci si budou v dobrém i zlém zahrávat s dějinami, dotknou se podstaty masmédií. Vrátí se v čase. Je to velmi hravé.
Jedním z nejzásadnějších témat projektu je uchovávání a sdílení paměti jako nástroje lidské identity. Historie je jen jedna, avšak – nezapomínáte, že každý z diváků ji vnímal jinýma očima? Není příliš krátkozraké předkládat divákům paměť očima Jiřího Honzírka?
Jiří Honzírek nepředkládá paměť svýma očima, protože si kromě té party se slivovicí z revoluce moc víc nepamatuje. Předkládáme divadelní kus, vlastně konvenční drama, promíchané s autentickými záznamy revolučních jednání mezi Adamcem, Havlem a dalšími postavami. To vše okořeněné špetkou divácké aktivity, skrze kterou si vlastně hrajeme s tím, jak je to vlastně s tou autenticitou, když si věci přehrajete s málem dvacetiletým odstupem. Paměť si tam každý přináší svou. A navíc – jste si opravdu jistá, že historie je jen jedna...?
Divadlo Feste – Osmdesátdevět
www.reptos.cz
veřejná zkouška 28. 10. | 19 h
premiéra 1. 11. | 19 h
Národní divadlo Brno | Divadlo Reduta
reprízy 14. 11., 11. 12., 16. 1. | 19 h v Redutě
a 17. 11. v 15 h na FSS MU
|
|  |
Tisk |
Autor: markéta stulírová; foto: magda kucharičová |
|
|
 |
SKUTR: divadelní výraz je pestrý a to nás baví Proč jste se rozhodli pro Brno a konkrétně pro Mahenovo divadlo? V Brně jste ins...
|
 |
Tanec je nástroj k porozumění světu Když hovoří o festivalech a workshopech, které organizuje v rámci tanečního sdru...
|
|
Na forbíně s Tomášem Matonohou
Zdá se, že herec Tomáš Matonoha, který v poslední době proslul svými eskapádam...
|
|
Rozhovor s Jiřím Mádlem V Divadle Na zábradlí se právě připravuje inscenace podle hry současné polské au...
|
|
ROZHOVOR s Kateřinou Višinskou Co je podle tebe posláním festivalu Česká taneční platforma?
Platforma poskytuj...
|
|
SETKÁNÍ/ENCOUNTER Rozhovor s koordinátorkou festivalu SETKÁNÍ/ENCOUNTER 2010 Alenou Hájkovou.
...
|
|
Chtěly jsme přifouknout klišé Jana Svobodová a Hana Andronikova rozmlouvají s Jaroslavem Rudišem o novém předs...
|
|
Brněnský Lunapark aneb Divadlo ke kávě… I. ročník divadelního festivalu se bude v Brně konat v březnu a dubnu. Odpovídal...
|
|
Emigrantes v Divadle ARCHA Taneční skupina VerTeDance má spoustu novinek. Sklízí úspěchy s představením Pří...
|
|
Nesoudit, ale sdělit premiéra | Be Free!
www.reptos.cz
Reduta | 2. 11. | 19 h
Představení B...
|
|
rozhovor s DENISOU VÁCLAVOVOU a PAVLEM ŠTORKEM Mezinárodní divadelní festival 4+4 dny v pohybu se každý rok koná na netradičním...
|
|
|
|
