Zatínat bezmocí zuby je poměrně hodně nepříjemná činnost. Zprofanovaný psychologický termín by nejspíš zněl „frustrující“. Podle toho, co jsem se tak trochu mimo záznam dozvěděla minulý týden o plánovaném superšpičkovém středisku ukrytém za zkratkou CEITEC, je to nejspíš pocit, který teď zažívá poměrně dost lidí. Plány na Středoevropský technologický institut se rodí už několik let. Pracují na nich lidé ze čtyř brněnských univerzit i z Akademie věd. Alfou a omegou toho, kdy začne tohle centrum vznikat, jsou peníze – z operačních programů Evropské unie.
Ovšem díky zaspání minulé ministryně školství zatím odpovídající operační program neexistuje. A protože neexistuje, není možné ušít projekt na vznik CEITECu na míru podmínkám tohoto operačního programu. Ti, kdo na projektu pracují, proto musí vymýšlet několik variant.
Proč nepočkají na to, až bude program schválený naší vládou i Evropskou komisí? Protože peníze z tohoto programu je potřeba utratit do roku 2015. Když se to nepovede, budou se muset vrátit. Když půjde v současné době všechno hladce, poprvé bude možné kopnout do země někdy v roce 2010. Pak bude na proinvestování 10 miliard korun zbývat cca 5 let. A to je dost málo. No není tohle frustrující?
Kdyby byla bývala ministryně schopnější, nic z toho by se nestalo a času by byl dostatek. Odpovídá to oblíbenému úsloví mé matky – že všechno je o lidech. Právě tohle heslo mi minulý týden létalo hlavou dost často. Třeba když jsem se zabývala prací sociálních pracovnic. Je zvláštní, co si lze představit pod pojmem „práce se sociálně slabou rodinou“. Zatímco jedna „sociálka“ si jej vyložila jako: kontroly, podmínky, ultimáta, termíny a hrozby, jen o pár desítek kilometrů dál mu rozumí takto: rada, pomoc, asistence, zvážení možností, dohled. Jak frustrující musí být, dostat se do „péče“ té první zmiňované.