Praha // Někdy neškodí se podívat na českou či pražskou realitu trochu z dálky. Minulý týden jsem strávila u moře a prezidentská volba, která na celý den uzavřela Hrad pro veřejnost, aby se tam mohli poslanci ostudně dohadovat, pro mě byla věcí stovky kilometrů vzdálenou. Na internet jsem se dostala během pátku jen několikrát na pár minut a při sledování on-line přenosu jsem se nemohla ubránit otázce, jak je to možné? Jak je možné, že od rána až do osmi večer se poslanci a senátoři nedokázali posunout ani o píď? Už minule se prezidentská volba stala přehlídkou intrikářství a zrady, tentokrát to ovšem naši zákonodárci korunovali.
Když jsem svému kanárskému průvodci řekla, že máme prezidentskou volbu, jeho reakce mě překvapila. Odpověděl totiž, že moc fandí „Václavovi“. Trochu mě to zmátlo, protože jsem si nemyslela, že zrovna Václav Klaus bude mezi zahraniční veřejností nějak známý, ba dokonce oblíbený. Průvodce pokračoval, že celý svět si onoho „Václava“ váží za to, že naši zemi dokázal vyvést z područí komunismu. Došlo mi tedy, že jméno Václav sice sedí, ale že můj průvodce o pět let zaspal, poněvadž má na mysli Václava Havla.
Večer – tedy v době, kdy se naši volitelé během hodiny vybičovali konečně k nějaké smysluplnější akci než jen hlasování o hlasování – jsem šla na karnevalovou přehlídku. Jak příznačné, došlo mi později, tady i tam jedna velká šaškárna. Ta barevná kanárská ovšem byla upřímnější.
Pak mi ovšem průvodce ukázal na nějaké místní politiky a řekl, že je nemá rád. Že příbuzným přihrávají stavební zakázky a jednají nefér. Vzpomněla jsem si na primátora Béma, který bydlí v domku, jejž mu za nižší než tržní cenu poskytl jistý podnikatel s realitami. A naráz jsem byla doma.