|
|
13 02 2008, 14.38
zpět
Největším fantasy hrdinou pro mě není Conan, ale Ilja Muromec
|
Rozhovor se spisovatelem Jurajem Červenákem.
Slovenský Sapkowski. Tak bývá označován letos čtyřiatřicetiletý fantasy spisovatel Juraj (Ďuro) Červenák, a tuto poctu si nade vší pochybnost zaslouží. Na konci února mu u nás vychází závěrečný díl trilogie Bohatýr s názvem Bílá věž (kupodivu ve stejný čas jako Sapkowského rovněž třetí třetina husitské trilogie Lux perpetua). Červenákovi fandové se tak konečně dozví, jak dopadly osudy Iljy Muromce a jeho druhů. Jeho neúnavný (a setsakra čtivý) autor už ale mezitím pracuje na dvoudílném románu o Bivojovi a chystá se dobýt východoslovenský hrad, do jehož zdí bohové zavály bájné řecké argonauty. Nesmysl? Červenák má důkazy.
Co můžeš prozradit o právě vydaném románu Bílá věž, který uzavírá trilogii o Iljovi Muromcovi Bohatýr?
Trilogie je koncipovaná tak, že každý díl představuje trochu jiný žánr. První díl byl kombinací fantasy a historického románu, druhý byl čistě fantasy a třetí díl je skoro čistě historický román. Jsou v něm dvě hlavní a několik vedlejších dějových linií. Jednoduše řečeno – je to příběh tažení kyjevského knížete Svjatoslava a jeho armády proti Chazarské říši u Kaspického moře. Historickým faktem je, že ji Kyjevané dobyli, zlikvidovali, protože si v tomto prostoru potřebovali otevřít přístup k Hedvábné stezce a jižním zemím. Dějové linie jdou z obou stran, aby to nebylo černobílé, že jedni jsou dobří a druzí zlí. Je to reálný historický román.
Jak tě napadlo inspirovat se ruskými bylinami o Iljovi Muromcovi?
Téměř od úplného začátku se inspiruju slovanskými nebo východoevropskými mýty. V sérii Černokněžník jsem se zaobíral vysloveně slovanskou mytologií, příběh se odehrával na Slovensku, v Čechách a na Moravě. Přitom jsem zavadil o staré ruské byliny, které jsem předtím samozřejmě trochu znal z čítanek, a přišlo mi to jako vynikající námět na hrdinský fantasy epos. Vyšla z toho trilogie Bohatýr, která možná bude mít ještě pokračování. V této oblasti je ještě spousta materiálů na další romány – bylo to velmi pohnuté období, tahle druhá polovina 10. století. Odehrávaly se tam obrovské bitvy, zanikaly celé říše a vznikaly nové. V Bohatýrovi jsem zkombinoval staré ruské byliny, které jsou vlastně mytologickými příběhy, s reálnou historií ruského prostoru 10. století. Jsem z generace, která vyrůstala na ruské vlně, pchali do nás ruskou literaturu horem spodem, takže to v sobě mám zakódované. Pro mě největší hrdina fantasy nebyl nikdy Conan, ale Ilja Muromec.
Někteří tě přirovnávají k polskému spisovateli fantasy Andrzeji Sapkowskému, který je známý důsledným studiem literatury pro své historické romány. Jak se stavíš ke studiu pramenů ty a odkud jsi třeba právě do trilogie Bohatýr čerpal?
Z různých zdrojů. Nevěnoval jsem se tomu až tak jako Sapkowski, protože mi přijde, že jeho husitská trilogie je historickými fakty přecpaná. Ale věnoval jsem se tomu intenzivně. Čerpal jsem z knížek a hodně jsem toho našel na internetu, i z ruských stránek.
Dá se internetu jako zdroji historických dat věřit?
Musíš umět selektovat. Když se takovými věcmi zabýváš víc do hloubky, a já jsem se tomu věnoval intenzivně skoro dva roky, už se zorientuješ v tom, co vypadá věrohodně a co už jsou navymýšlené báchorky. Úžasným zdrojem je třeba Wikipedie, ale i tam jsou bludy a protichůdné informace. Ale stačí porovnat anglickou a ruskou Wikipedii, a když jsou v nich rozpory, vycítíš, co zní věrohodněji.
Při shánění literatury se mi stala i jedna dost neuvěřitelná věc. Třetí díl Bohatýra se z velké části odehrává v Alanii, království Alanů na Kavkaze. Proto jsem potřeboval zjistit něco o alanské mytologii, protože z tohoto kmene pochází jedna z hlavních postav. Musel jsem vědět, jaké uctívali bohy, jaké prováděli rituály, kdo byli jejich hrdinové a tak. Nemohl jsem k tomu nic najít na internetu, ale pak mi Františka Vrbenská, obrovská odbornice na mytologie všech možných národů, poradila Nartský epos, což je sbírka mýtů různých národů z oblasti Kavkazu. Netušil jsem ale, kde ho sehnat. Asi po třech čtyřech dnech jsem u nás doma šel po ulici, kde měli výprodej starých knih z knihovny. Sáhl jsem do jedné z krabic, ve kterých byly knihy srovnané ořízkou nahoru, takže ani nebylo vidět jejich názvy, a vytáhl jsem Nartský epos. A ještě to bylo za pět korun, tak jsem si pomyslel, že mě tam nahoře někdo má rád.
Mimo psaní knih jsi i filmový publicista. Dokážeš si představit své romány zfilmované?
Samozřejmě dokážu, ale cesta ke zfilmování je velmi dlouhá. I Sapkowski se sotva dočkal zfilmování Zaklínače, a to dopadlo dost katastrofálně. Ale při mé práci je to opačně: ty příběhy nejdřív existovaly jako filmy v mé hlavě. Jsem velký filmový fanoušek a píšu hodně vizuálně – možná to je ten důvod, proč lidé říkají, že se moje knihy čtou dobře a rychle. Někdy používám jakoby filmový střih v textu. Chtěl jsem kdysi psát i filmové scénáře, ale nakonec jsem se k tomu nedostal. V textech je myslím můj vřelý vztah k filmu poznat. Nenapíšu například, že „dvacet jezdců přecválalo přes kopec a zaútočilo na vesnici“, ale mám tam třeba „do listí a trávy zadupala koňská kopyta...“. Je to takový způsob vyjadřování, že to vidíš jako filmový záběr. Plus je tam střih, takže se to dá představit vizuálně jako film. Takže můžu říct, že všechny své knihy už jsem jako filmy viděl. :-)
Koho jsi viděl v hlavních rolích?
Když jsem si ilustroval Černokněžníka, na což už dnes nemám čas, představoval jsem si Rogana jako Daniela Day-Lewise, který hrál například hlavního hrdinu v Posledním mohykánovi. A Bohatýra? Mám teď doma na DVD Ejzenštejnův film Alexandr Něvský, tak představitel Alexandra (Nikolaj Čerkasov, pozn. aut.) by byl dobrý týpek. Ale ten by se asi spíš hodil na knížete Svjatoslava. Ale v tom filmu jsou takové správné ruské zjevy, které by se tam hodily. Protože to už musí mít napsané v ksichtě, že jsou z těch končin.
A kdo by měl adaptace tvých románů režírovat?
No, Peter Jackson se do toho asi nepustí... Každá ta sága je trochu jiná, takže by to měl dělat jiný režisér. Například třetí díl Bohatýra je hodně historický, s velkými bojovými scénami, tak to by mohl dělat takový Ridley Scott. Hodně se mi od něho líbilo Království nebeské, ale samozřejmě v režisérském sestřihu, který vyšel na DVD. Oproti verzi v kinech je o hodinu delší a je to úplně jiný film. Jsou tam další dějové linie, které producenti odstranili a které vysvětlují věci, při kterých si člověk v kině říká „What the f*ck...?!“.
Čemu se věnuješ v současné době?
Pracuju takovým způsobem, že když píšu nějaký román, tak už v průběhu jeho psaní si připravuju a poznámkuju něco dalšího. Mám strašně moc nápadů a námětů. V současné době píšu příběh o jednom z největších českých hrdinů – Bivojovi. Původně jsem to zamýšlel jen jako povídku pro Pevnost, ale teď to vypadá, že z toho bude dvoudílný román. První díl, Bivoj Běsobijce, by měl vyjít letos na jaře.
Jen v historii Čech, Moravy a Slovenska je tisíce námětů na velké hrdinské, možná i fantasy eposy. A pak je tu celá východní Evropa. Další knížka, kterou mám podrobně rozpracovanou, bude trošku odklon. Bude to z historie, z doby bronzové na Slovensku. Nazval bych to nějak jako Hrdinové z Tróje na Slovensku. Což zní jako sranda, ale není to sranda. V době, kdy padla Trója, existovala ve východní Evropě otomanská kultura. A zatímco v Řecku a Malé Asii začínala antika, tady žili lidé v chatrčích a jeskyních. Ale právě z tohoto období asi 2000 let před naším letopočtem je na východním Slovensku hrad, který má tloušťku zdí a vnitřní rozlohu srovnatelnou s hradbami v Mykénách. Přitom je ještě starší. Byly tam nalezené bronzové předměty srovnatelné s nálezy řeckých archeologů. Je dokázané, že otomanská kultura obchodovala s Mykénami, Trójou a dalšími městy. A do toho jsem zapletl příběh argonautů, kteří když utíkali z Kolchidy, byli zahnaní do ústí Dunaje a plavili se proti jeho proudu. Tohle všechno jsem smíchal a mám z toho námět na knihu.
Máš vysněné své opus magnum, na které teď nemáš čas nebo si na něj v této chvíli netroufáš?
Až jednou budu velký a budu umět opravdu dobře psát, tak napíšu knihu, historický román s prvky fantasy z dob protitureckých válek na Slovensku v 17. století. Tam byly úžasné příběhy, velké bitky, dobývání hradů, statisícové armády a několik úžasných postav. Třeba dvoumetrový chlapík, který ve volném čase skládal poezii, nebo uherský šermíř, se kterým v mírových obdobích chodili bojovat válečníci z celého Turecka a považovali za čest být jím zabiti.
|
|  |
Tisk |
Autor: Honza Šmikmátor |
|
|
 |
Magická moc nicoty Koketuje s kýčem, když postavám na svých obrazech nasazuje pyžama. Sleduje po ce...
|
 |
Nápady ze skládek a šrotišť Možná jsou u nás ještě tací, kterým názvy počítačových her jako je Samorost nebo...
|
|
Takový psací fetiš Nejčtivější žijící český spisovatel Jaroslav Rudiš žije a pracuje v Německu. Tam...
|
|
Výstavní galerie GASK V sobotu 8. května se pro veřejnost otevřela GASK, druhá největší galerie v Česk...
|
|
Po nocích pašuju zlato André (1978) vystudoval na pedagogické fakultě MU mj. výtvarnou výchovu, přesto...
|
|
Znějící Velikonoce Na čtvrtém večeru připravovaného devatenáctého ročníku Velikonočního festivalu ...
|
|
Proměnná Tanečnice Tereza Lenerová má za sebou i přes svůj mladý věk řadu tuzemských i za...
|
|
Nekonečné hledání DAMA DAMA Středoevropský soubor bicích nástrojů DAMA DAMA je bezesporu ojedinělým fenoméne...
|
|
Fascinuje mě Berlín Nedávno jste v Tribu otevřeli výstavu berlínského designérského dua Bongout. Co ...
|
|
Vyskočit nad hladinu – a zůstat tak Karel Gregor (1966) není příbuzný Karla Gregora (1976). S malbou začal jako auto...
|
|
Češi jsou národ s kulturním dědictvím Je mladý, je talentovaný a umí nadchnout orchestr Filharmonie Brno i jeho poslu...
|
|
|
|
