|
|
27 10 2007, 05.30
zpět
Krysy v mých knihách jsou vždy záporné
|
rozhovor s autorem fantasy knih Richardem A. Knaakem
Hodní i zlí draci, chrabří a čestní válečníci, lepé děvy i šerední skřeti. Světy ze slov s takovými a mnoha dalšími obyvateli tvoří už dvacet let Američan s německo-holandskými kořeny Richard Allen Knaak (* 1961, Chicago). Původně posluchač chemie na Illinoiské univerzitě přesedlal na studium rétoriky. Jeho jméno je spojené s fantasy sériemi DragonLance (Legenda o Humovi, Minotaurus Kaz), DragonRealm (Ohnivý drak, Ledový drak, Vlčí přilba, Stínový hřebec, Zahalená říše, Děti draka), Warcraft (Den draka, Studna věčnosti, Duše démona, Rozdělení) nebo Diablo (Dědictví krve, Království stínu). Jak je vidět, a jak také sám tvrdí, psaní ho opravdu baví. Mezi své hlavní inspirátory počítá Rogera Zelaznyho, otce Tarzana Edgara Rice Burroughse nebo Edgara Allana Poea. Kdyby znal Menzelovu Vesničku mou střediskovou, určitě by se ztotožnil s doktorem Skružným (Rudolf Hrušínský). „Rád řídím a kochám se přitom okolní krajinou,“ prozradil na sebe mimo jiné Knaak, který navštívil Brno v polovině září kvůli autogramiádě v knihkupectví Arrakis.
Ovlivnilo studium chemie nějakým způsobem vaši tvorbu?
Myslím, že právě absence chemie hodně pomohla. Pro mě bylo daleko zábavnější věnovat se psaní než chemii. Dokončil jsem asi tři čtvrtiny studia chemie a pak jsem to otočil o sto osmdesát stupňů.
Jaká je nejoblíbenější postava z vašich knížek?
Vlastně jich mám docela dost. Když se podívám na svůj vlastní svět, DragonRealm (Dračí království), mými oblíbenci jsou Černý kůň a Stín. Černý kůň, to je velké zvíře žijící v černé díře. A Stín má šeredný problém s nesmrtelností. Ve Warcraftu by to byl Krasus, červený drak, který se vlastně jmenuje Korialstrasz. A v Diablu je to nekromant Zail. Takže jak je vidět, mám mnoho oblíbenců. A nesmím zapomenout na Humu z DragonLance (Dračí kopí).
Ve vašich knihách se objevují i rasy, které předtím nikoho nenapadlo spojovat s fantasy. Třeba minotaurové.
Ano, hodně jsem se bavil, když jsem o nich psal.
Na čem právě teď pracujete?
Je toho víc. Například teď píšu nové díly DragonLance. A doufám, že mi zbude čas na manga.
Je to pro vás obvyklé psát více knih zároveň?
Ano, pracuju na mnoha zaráz. Musím.
To vás tlačí váš vydavatel, nebo vás to tak baví?
Mám to tak rád. Myslím, že je lepší být velmi zaneprázdněný než nebýt zaneprázdněný vůbec. A kromě toho, psaní příběhů mě opravdu baví.
Jak dlouho vám trvá napsat jednu knihu?
Obecně něco mezi čtyřmi a šesti měsíci, záleží na tom, co to zrovna je. Občas se to natáhne déle, když zasáhne souhra okolností. Třeba před několika měsíci zasáhlo léto.
Jak se vám líbí ve střední Evropě? Byl jste tu někdy?
Nikdy jsem nebyl dál na východě než v Německu a Skandinávii, takže jsem tu moc rád. Lidé jsou úžasní, chovají se ke mně skvěle a dopodrobna znají to, co jsem napsal. Právě dnes mi říkali v knihkupectví, že velkým fenoménem fantasy literatury je Polsko.
Poláci zkrátka mají svého Sapkowského.
Ano, a je mnohem víc spisovatelů ze střední a východní Evropy, které by podle mého názoru mělo být víc vidět v západní Evropě a Spojených státech. Je ale velký problém se správným překladem.
Jaké atributy mají hrdinové z vašich knížek? Co je prototypem hrdiny?
Měl by být především lidský. A to nemyslím rasově, měl by být lidský uvnitř ve své duši. Neměl by být z arogantního těsta. Má sílu, ale snaží se ji přemoci a dostat ji pod kontrolu.
Následují otázky modifikovaného Proustova dotazníku. První z nich zní: Kde a kdy jste byl ve svém životě nejšťastnější?
Wow. S rodinou a se svým psaním. Zvlášť když je kniha dopsaná a leží přede mnou tak, jak ji vytiskli v tiskárně. Pobízí mě to k napsání další knihy.
Jaký rys je pro vás nejcharakterističtější?
Cokoli řeknu, může vyznít samolibě, ale chtěl bych být především užitečný a dělat lidi šťastnými.
Jaké místo na zeměkouli byste si vybral k životu?
Líbí se mi tam, kde bydlím teď, čili v severozápadním Arkansasu. Máme tam přírodu i hodně moderních věcí. A není tam moc sněhu, který opravdu nemám rád. Jinak si myslím, že svět je nádherný a rád po něm cestuju a navštěvuju místa, kde jsem ještě nebyl. Ale doma je doma.
Pro jakou lidskou chybu máte největší pochopení?
Pro nedorozumění. Občas lidé něco chtějí říct, ale nenajdou pro to ta pravá slova. A když to ten druhý nepochopí nebo nebude chtít pochopit, mohou vyvstat velké problémy. Na světě je tolik jazyků a tolik lidí… Takže pro tohle mám pochopení, pro ostatní věci ne.
Je pravda, že váš mateřský jazyk, angličtina, je v současném světě hegemonním dorozumívacím jazykem.
Ale my nesmíme očekávat, že každý mluví anglicky. Jsem samozřejmě rád, že jsou u vás lidé, kteří mluví anglicky a mohou mi pomoct, ale cítím se špatně kvůli tomu, že neumím mluvit tím jazykem, který teď slyším všude kolem sebe. Mluvím dobře německy, protože z Německa pochází moje rodina. Mám také nějaké příbuzné v Holandsku, ale ti naštěstí rozumějí německy.
Jakou písničku jste naposled nemohl dostat z hlavy?
Kdybyste se mě zeptal včera, měl bych pro vás velmi dobrou odpověď. Zkusím si vzpomenout, co to bylo. Bylo to něco, co jsem v hlavě nosil už od minulého týdne. Je to legrační, ale teď si opravdu nevzpomenu, omlouvám se. Byl to ale určitě klasický kus, to je všechno, co si pamatuju. A samozřejmě, je to vždycky kus, který upřímně nesnášíte. Někde to zaslechnete a pak vám to v hlavě hraje pořád dokola.
Na jaký film se můžete dívat pořád dokola, aniž by vás začal nudit?
Mám jeden takový. Nemyslím si, že je dnes v módě. Je to klasická britská komedie s Alecem Guinnessem a Peterem Sellersem z dob, kdy byli oba ještě relativně mladí. Jmenuje se Ladykillers (Pět lupičů a stará dáma) a nemá nic společného s tím hrozným filmem s Tomem Hanksem. V tom filmu je temný, až hitchcockovský humor, trochu zločinu a šílenství. Můžu se na něj dívat znova a znova, i když vím, co se stane, protože je v něm skvělé obsazení, skvělý příběh a vůbec je to moc zábavný film.
Jakou soukromou radost si nedokážete odpustit?
Hrozně rád a hrozně moc píšu. Pro mě je psaní radost. Taky hodně rád řídím a kochám se přitom okolní krajinou. Na východ od nás jsou lesy a hory a vlastně každý směr je dobrý, protože všude kolem nás je příroda. Máme jedny z nejstarších hor na světě, i když dnes z nich zbyly už jen velké kopce.
Kým byste byl, kdybyste si mohl vybrat?
Chtěl bych být sám sebou. Někteří lidé by chtěli být někým jiným, ale já chci být sebou, mít svoje vlastní problémy. Mám svou osobu rád.
Jakou vlastnost byste nejraději měl?
Chtěl bych umět kreslit tak dobře jako kreslíř, který ilustruje obálky mých knížek. Jsem velmi vizuální spisovatel, ale neumím všechno přenést z hlavy na papír.
A jakou špatnou vlastnost byste nejraději odstranil?
Jistou netrpělivost, kterou v sobě mám. Mám rád, když je všechno hotové a občas věci nejdou tak rychle, jak bych si představoval.
Co by pro vás bylo největší katastrofou?
Ztráta v rodině. A pak to, že bych nemohl psát.
A největším štěstím?
To je stejné – aby se nikomu z mé rodiny nestalo nic zlého a abych mohl psát své příběhy.
Kdo je váš největší hrdina v reálném světě?
To je velmi složitá otázka. Obdivuju hodně lidí. Kdybych zapátral v minulosti, byl by jedním z mých největších hrdinů Abraham Lincoln.
Koho z historických osobností naopak nejvíc nesnášíte?
To je jednoduché – je to Hitler. Udělal obrovskou ostudu všem Němcům. Moje rodina pochází z Německa, takže jistě chápete, proč nemám rád Hitlera.
Které zvíře nemáte rád?
Určitě krysu. V mých knížkách jsou krysy vždycky záporná stvoření.
A které je naopak vaše oblíbené?
Pes. Vždycky jsme měli doma psy. A mám rád taky koně. V současné době doma psa nemám, protože by to bylo osamělé zvíře – trávím většinu času u klávesnice.
Čeho si nejvíce ceníte na ženách?
To je nebezpečná otázka… Přizpůsobivosti. Umění adaptovat se na kruté podmínky. To ženy umějí lépe než muži. Samozřejmě si je cením i po vizuální stránce…
A na mužích?
Touhy zkoumat věci. Musíme vidět, myslet a konat, třebaže někdy špatně.
Čeho ve svém životě nejvíc litujete?
Smrti otce a babičky. Měl jsem k nim velmi blízký vztah.
Řekněme, že věříte v reinkarnaci. Čím byste se chtěl narodit v příštím životě?
Chtěl bych se narodit do rodiny, kde bych se nemusel starat o peníze. Ale vážně, chtěl bych se narodit jako někdo, kdo umí ocenit ostatní lidi. Mám velmi dobrou rodinu, babička byla skvělá. Tak bych se chtěl narodit znovu sem.
Jak byste chtěl umřít?
Za co nejdelší dobu. Chci tu být nejméně do sta let. A až to přijde, chci, aby to bylo rychlé a bezbolestné. Nejlíp ve spánku.
Máte nějaké životní krédo?
To, co děláš, dělej, jak nejlépe umíš, potěš všechny a neříkej, že tudy cesta nevede, dokud to nezkusíš.
Kdo vás nejvíc ovlivnil?
Bylo jich víc, asi čtyři nebo pět: Roger Zelazny, Edgar Rice Burroughs, Andre Norton a Edgar Allan Poe.
Co bylo vaším největším dosavadním životním úspěchem?
Budu se opakovat, ale je to rodina a uveřejnění mých příběhů. Jak vidíte, opravdu žiju hlavně psaním.
Jaké je vaše oblíbené jídlo?
Mám hodně hodně rád opravdu dobrou pizzu. Vyrostl jsem totiž v Chicagu a měli jsme italské sousedy. Mám rád italskou kuchyni obecně, přesto, že mám německou rodinu. Vařili jsme vždycky italská jídla. Takže pizza, a pak mám taky rád čínskou kuchyni.
A oblíbený nápoj?
Mám rád obyčejnou vodu, protože je zdravá. Nemám rád alkohol. Nepiju víno, ale mám rád hroznový džus.
|
|  |
Tisk |
Autor: Honza Šmikmátor
Foto: Drahomír Stulír |
|
|
 |
Evžen Sobek V současné době jeden z významných fotografů dokumentární fotografie u nás i v z...
|
 |
Krysy v mých knihách jsou vždy záporné Hodní i zlí draci, chrabří a čestní válečníci, lepé děvy i šerední skřeti. Světy...
|
|
Kunštátská trojka: umělá mlha, jazz i štrůdl Rozhovor s Milošem Hrabalem , spolumajitelem klubu Desert a nového brněnského ku...
|
|
Uvidět normálnost… jinak Kateřina Šedá (1977), absolventka pražské AVU u doc. Vladimíra Kokolii, čeří hl...
|
|
Tělo, cello, láska a samota Kateřina Hanzlíková a Klára Kolofíková, jedna studentka portugalštiny, druhá vys...
|
|
Kamennému zvířeti… V kavárně Sausalito na Veveří 10 vystavuje až do 28. září Alžběta Hanzlová (1978...
|
|
Podprahová krása Ivana Pinkavy Světoznámý fotograf Ivan Pinkava (1961) je vzezřením velice jemný a křehký člo...
|
|
Jsem taky indiánská fazole… Jakuba Katalpa (*1979) vydala v loňském roce prvotinu Je hlína k snědku?, krátko...
|
|
Pořád velmi hand made... Designér Maxim Velčovský vyslal do veřejného prostoru několik svých povedených k...
|
|
Virtuální pirát představuje vize budoucnosti Do Prahy přijel na pozvání značky Gorenje renomovaný francouzský designer s ja...
|
|
Natáhnout se na Svoboďáku… Relaxaci na lehátku uprostřed rušného provozu na náměstí Svobody nabízí bakalářs...
|
|
|
|
