|
|
18 09 2007, 05.30
zpět
Tělo, cello, láska a samota
|
rozhovor s tanečnicí a choreografkou Kateřinou Hanzlíkovou
Kateřina Hanzlíková a Klára Kolofíková, jedna studentka portugalštiny, druhá vystudovaná psycholožka, spolu působily už v tanečním divadle Bardo. Nyní jako tanečnice a choreografky připravily vlastní projekt Cellosti, který má premiéru 19. září v prostorách klubu a kavárny Kunštátská trojka. Tvoří jej tři choreografie – skladby, jak jinak než o lásce, vášni a osamění: Inës, Srdce mé spí, čeká na člověka a Lásce. O projektu, dalších plánech i možnostech tanečního divadla jsme se bavili s jednou z autorek, Kateřinou Hanzlíkovou.
Představení je uváděno pod lakonickým názvem Cellosti - violoncello a tanec – kdybys teď, po všech zkouškách a hledání, měla název změnit, jak by vypadal?
Přiznám se, že vymyslet název čemukoliv mi zabere většinou spoustu času a úsilí. Zabalit všecko to hledání do jednoho stručného slova. Po všech možných verzích nám přišel nakonec název Cellosti nejpřijatelnější. Jsou to vlastně takové hrátky na cello. A to si myslím, že sedí. Takže bych asi název neměnila.
Kdo všechno se na projektu podílí?
Hudebně se na projektu podílí především Dorka Barová a Tomáš Jenček, tanečně potom kromě mě Klára Kolofíková. A pak další spousta lidí, která stojí většinou v pozadí, ale díky kterým vůbec mohl tento projekt vzniknout, jako je celé Občanské sdružení Rept. Všem lidem z Reptu tímto strašně moc děkuju. Vzdávám také velké díky především Miloši Hrabalovi, že nám umožnil využívat úžasné prostory Domu Pánů z Kunštátu. A neměla bych zapomenout především na Janičku, která nám právě teď nejspíš šije někde kostým.
Jak moc se violoncello Doroty Barové a váš tanec vzájemně prolínají a ovlivňují?
No to je taky věc. Měla jsem představu, že budeme, když ne několik měsíců, tak alespoň několik týdnů zkoušet, improvizovat a hrát si a na základě toho že pak vystavíme celkový koncept pro choreografie. Nakonec to ale všechno, hlavně z časových důvodů, dopadlo úplně jinak. V případě Dorky jsme byly vůbec rády, že nám na projekt kývla. A vzhledem k časové vytíženosti jsme se musely spokojit jen s nahrávkou její skladby, kterou pro představení vybrala. Choreografii jsme tedy vytvářely na již hotovou hudbu a většina zkoušek tak proběhla vlastně bez Dorky. V případě Tomáše, který mě doprovází v první choreografii, to bylo zase naopak. Nejdříve vznikla choreografie a až teprve potom hudba, i když spousta věcí se pak na zkouškách měnila a některé části vznikaly přímo na místě. S Tomem jsme si to však už mohli dovolit, protože před vznikem této choreografie jsme se skoro rok scházeli na improvizačních večerech, které vlastně nikam nevedly, ale kde jsme si vyzkoušeli, jakým způsobem a nakolik se může tanečník a violoncellista ovlivňovat. Těch způsobů nakonec bylo mraky a většinu z nich jsme nakonec nepoužili, ale to třeba příště…:)
Uvádíte Violoncello a tanec v novém prostoru kavárny a klubu Kunštátská trojka – znamená to, že se tam do budoucna hodláte vyskytovat častěji a i s novými projekty?
Určitě plánujeme, že bychom se v prostorách klubu Kunštátská trojka zase objevili. Možná znovu i za doprovodu violoncell. Lákalo by mě však vyzkoušet spojit tanec i s jinými nástroji. Nápady jsou, lidi taky, tak snad to vyjde. Počítám však s dalším projektem tak na jaro nebo podzim příštího roku. Myslím, že nemá cenu něco uspěchat. Všechno se bude odvíjet od našeho prvního projektu.
Taneční divadlo poměrně dobře – i z hlediska divácké přízně – funguje třeba v Praze, jaká je situace v Brně?
Řekla bych spíš, že taneční divadlo patří v České republice stále k okrajovým kulturním záležitostem a i okruh diváků je vlastně poměrně úzký. Ono stačí vyrazit v Praze párkrát na představení a za chvíli víte od prvního po posledního člověka v hledišti, co je zač. O Brně ani nemluvě. Jen sem tam se podaří tento okruh rozšířit. Ale jak dokazuje Tanec Praha, okruh diváků se opravdu zvětšuje. A i v Brně si myslím, že je o tanec zájem docela silný. Už jen proto, že většina z toho, co se uvádí v Praze, se do Brna vůbec nedostane. A nemyslím si, že by to bylo kvůli tomu, že je tu malý divácký zájem. Občas mám dojem, že tu pracují nějaké neviditelné páky. Možná nedokáže Brno vytvořit vhodné podmínky pro tanečníky, možná v tom bude něco jiného. Těžko říct.
|
|  |
Tisk |
Autor: Vendula Borůvková |
|
|
 |
Evžen Sobek V současné době jeden z významných fotografů dokumentární fotografie u nás i v z...
|
 |
Krysy v mých knihách jsou vždy záporné Hodní i zlí draci, chrabří a čestní válečníci, lepé děvy i šerední skřeti. Světy...
|
|
Kunštátská trojka: umělá mlha, jazz i štrůdl Rozhovor s Milošem Hrabalem , spolumajitelem klubu Desert a nového brněnského ku...
|
|
Uvidět normálnost… jinak Kateřina Šedá (1977), absolventka pražské AVU u doc. Vladimíra Kokolii, čeří hl...
|
|
Tělo, cello, láska a samota Kateřina Hanzlíková a Klára Kolofíková, jedna studentka portugalštiny, druhá vys...
|
|
Kamennému zvířeti… V kavárně Sausalito na Veveří 10 vystavuje až do 28. září Alžběta Hanzlová (1978...
|
|
Podprahová krása Ivana Pinkavy Světoznámý fotograf Ivan Pinkava (1961) je vzezřením velice jemný a křehký člo...
|
|
Jsem taky indiánská fazole… Jakuba Katalpa (*1979) vydala v loňském roce prvotinu Je hlína k snědku?, krátko...
|
|
Pořád velmi hand made... Designér Maxim Velčovský vyslal do veřejného prostoru několik svých povedených k...
|
|
Virtuální pirát představuje vize budoucnosti Do Prahy přijel na pozvání značky Gorenje renomovaný francouzský designer s ja...
|
|
Natáhnout se na Svoboďáku… Relaxaci na lehátku uprostřed rušného provozu na náměstí Svobody nabízí bakalářs...
|
|
|
|
