|
|
31 07 2007, 09.58
zpět
Podprahová krása Ivana Pinkavy
|
rozhovor s fotografem Ivanem Pinkavou
Světoznámý fotograf Ivan Pinkava (1961) je vzezřením velice jemný a křehký člověk, jeho sugestivní snímky však dokážou silně zapůsobit, mají tu moc podprahově komunikovat a útočit. Pod každou tváří a za každým výrazem hledá Pinkava společnou duši, společnou paměť, stopy kolektivního nevědomí. Jeho černobílé fotografie, inspirované estetikou manýrismu a lehce dekadentní okázalostí baroka, si lze až do poloviny září prohlédnout na výstavě v zahradách Pražského hradu.
Vaše zatím poslední výstava Maximální fotografie probíhá v zahradách Pražského hradu, instalujete tu více než 30 velkoformátových snímků. Jak se vám podařilo sladit je s geniem loci zahrad?
Hodnocení přísluší asi spíš někomu jinému. Sám za sebe mohu jen říci, že jsem spokojený.
Takže se očekávání naplnilo?
Zahrady samy o sobě jsou tak krásné, že řadu vztahů mezi nimi a fotografiemi nám při instalaci nabídly víceméně samy. Snažil jsem se o maximální respektování tohoto výjimečného místa. Nechtěl jsem ho přehlušit.
Kromě slavných portrétů jsou na výstavě i méně známá zátiší. Povězte mi o nich.
Ta zátiší spíše nejsou tak viditelná jako ostatní snímky. Jsou jakoby více na okraji mého zájmu, ale ve skutečnosti to není úplně tak pravda. Je to tak, že jednoduše někdy potřebuji udělat nějaké věci tišší a skrytější. Neřekl bych, že se nějak liší – obsahově jsou v logice určité přímky mých ostatních fotografií. I tato zátiší se vztahují ke konečnosti, k otázkám času, k znejistěním vlastních tvrzení.
Postavy vašich fotografií jsou často nahé a s holými hlavami. Skoro nikdy se neusmívají a některé budí zdání, jako by meditovaly nebo pobývaly v docela jiných světech… Proč?
Je to především proto, že mne stále znepokojuje představa takového obrazu člověka, který by nesl obecnější sdělení. Proto se většinou snažím o vypouštění všeho, co fotografii dělá časově zařaditelnou. Nejen oblečení, ale i například účes jde proti této představě. Trochu podobné je to i s emocemi ve tváři. Až po jistém vyprázdnění těchto emocí se vám najednou zjeví cosi, čeho jste si předtím nedokázali povšimnout. Můžete začít číst tyto tváře jako vaše vlastní zrcadlo.
Vraťme se ještě trochu k detailům. Zobrazujete i různá poškození těla, jako jsou jizvy, deformace. Ukazujete těla vyhublá. Čím je pro vás tělo – nástroj, výraz, otisk stavu vědomí nebo něco jiného?
Myslím, že obyčejně ukazuji lidské tělo takové, jaké je. Nezajímám se o nějaké extrémy. Ale při obnažení najednou uvidíte věci, na které dotyčný člověk třeba neupozorňuje, věci, jako jsou například obyčejné jizvy, akné apod. Ale to není nic jiného než stopa. Informace o čemsi, čím musel dotyčný projít. Podobně přeci můžeme číst i fyziognomii obličeje, jeho vrásky apod. Tělo tedy pro mne znamená – z hlediska fotografie samozřejmě – pouze prostředek ke sdělení určité lidské zkušenosti, která může být více či méně blízká i určitým našim zkušenostem. A nemusí to nutně představovat zkušenost na vědomé úrovni.
Před třemi lety jste v Galerii Rudolfinum vystavoval soubor fotografií Hrdinové. Kdo jsou vaši hrdinové? Obyčejní lidé, někdo, kdo vám přijde do cesty…? Nebo si je sám vytváříte?
Heroes je nejen anglické slovo, ale také řecké, znamená Bohové. Chtěl jsem prostřednictvím výstavy vizuálně ukázat na jedinečnost a nezastupitelnost každého člověka, a to skrze jedinečnost jeho tváře, případně těla. Což je vlastně velice banální. Vedle toho mne ale zajímá i určitá podobnost všech těchto tváří. Nikoli snad přímo vizuální, nýbrž podobnost na úrovni kulturní zkušenosti.
Tedy hledání čehosi, co nás všechny spojuje?
Ano, řekl bych, že ano.
Nelze si nevšimnout, že vaše fotografie provází mytologické inspirace a biblická témata, například Salome, Narcis, Zvěstování a další. V čem jsou pro vás tato podobenství důležitá? Hledáte spojnici se současností?
To vlastně vyplývá už z mé předchozí odpovědi. I v rovině námětů mám určitě těžiště právě v obecně sdílené kulturní paměti. U mnohokrát zpracovaných příběhů a motivů mne přitahuje možnost jejich nové interpretace, ale bez toho, aniž bych při tom nutně využíval nabízející se rekvizity současnosti. Myslím, že jde o jakési ověřování, zda stále ještě fungují staré vzorce našeho chování.
Další, co oslovuje, je téma duality. K postavám muže přidáváte ženu, ke starci mladíka... Co tím chcete vyjádřit, je to snad váš vnitřní rozpor?
Určitě ano. Ale domnívám se také, že je to i rozpor nejen můj, ale nás všech. Je to právě to, co nás přeci utváří k celistvosti. S oblibou cituji Vladimíra Holana: „Jsi bez rozporů? Jsi bez možností.“ Tedy doufám, že cituji přesně. Na dualitě a paradoxu stojí celá naše kultura. I když se nás všechno okolo snaží přesvědčit, že svět stojí na jednoduchých, jednosměrných zkratkách, prostě tomu tak není. Strukturovanější myšlení nás obohacuje a každé z toho vznikající znepokojení nás dělá bohatšími a snad i méně manipulovatelnými. Většinou se u svých fotografií snažím, aby každý zjevný klíč ke čtení byl vzápětí něčím nabourán. Aby divák musel setrvat déle, než by chtěl.
Na svých internetových stránkách uvádíte motto spisovatele Gustawa Herlinga-Grudzinského, které zní: „Existuje určitá nepřekročitelná mez toho, co se lidem smí říci o lidech”. Zní mi to trochu jako zpovědní tajemství. Odhalíte během portrétování nějakou skrytou pravdu, kterou si raději necháváte pro sebe?
Samozřejmě, a to nejen u portrétovaného, někdy i u sebe. Je to stejné, jako každý skutečný rozhovor. Něco se při něm dozvíte. Pokud ne, pak je to jen cvičení se slovy. Může to být podobně prázdné i s fotografií, když při fotografování nic nového neobjevíte. Každý den vedeme spousty prázdných společenských hovorů. Tedy aspoň v umění bychom se toho neměli dopouštět. Ale to není vždy odvislé jen od nás. Bez na nás neodvislé inspirace přeci nejde nic.
Fotíte černobíle, zkusil jste i barvu?
Párkrát ano. Asi se neumím barvou vyjadřovat. Po krátké době se mi zprotiví. Přijde mi příliš naturalistická. Ale třeba jsem jen nenašel správný klíč.
Možná. Co chystáte do budoucna?
Teď v létě budu otvírat velkou výstavu ve Wroclawi v galerii Awangarda a na podzim chystám menší výstavu v Paříži. Ale hlavně se těším, že budu mít více času na své fotografování, protože poslední dobou jsem se musel zabývat trochu jinými věcmi. Teď si s chutí rezervuji čas především pro sebe.
Ivan Pinkava (1961)
V roce 1986 absolvoval na FAMU obor Umělecká fotografie. Od té doby se věnuje volné fotografii. Je znám především jako autor fotografií, v nichž postihuje hlubinnou nejednoznačnost člověka. Charakteristické se staly černobílé portréty osobností i intimnější zátiší. Pravidelně vystavuje především v Evropě a v USA, jeho práce znají v Německu, Francii, Itálii, Velké Británii, Izraeli, v Mexiku a dalších zemích. Jeho dosud nejrozsáhlejší výstava s názvem Heroes se konala v Galerii Rudolfinum v roce 2004. Je zastoupen v domácích i světových veřejných sbírkách. Od roku 2005 působí jako vedoucí ateliéru fotografie na VŠUP v Praze.
www.ivanpinkava.com
|
|  |
Tisk |
Autor: Nikola Bukajová |
|
|
 |
Evžen Sobek V současné době jeden z významných fotografů dokumentární fotografie u nás i v z...
|
 |
Krysy v mých knihách jsou vždy záporné Hodní i zlí draci, chrabří a čestní válečníci, lepé děvy i šerední skřeti. Světy...
|
|
Kunštátská trojka: umělá mlha, jazz i štrůdl Rozhovor s Milošem Hrabalem , spolumajitelem klubu Desert a nového brněnského ku...
|
|
Uvidět normálnost… jinak Kateřina Šedá (1977), absolventka pražské AVU u doc. Vladimíra Kokolii, čeří hl...
|
|
Tělo, cello, láska a samota Kateřina Hanzlíková a Klára Kolofíková, jedna studentka portugalštiny, druhá vys...
|
|
Kamennému zvířeti… V kavárně Sausalito na Veveří 10 vystavuje až do 28. září Alžběta Hanzlová (1978...
|
|
Podprahová krása Ivana Pinkavy Světoznámý fotograf Ivan Pinkava (1961) je vzezřením velice jemný a křehký člo...
|
|
Jsem taky indiánská fazole… Jakuba Katalpa (*1979) vydala v loňském roce prvotinu Je hlína k snědku?, krátko...
|
|
Pořád velmi hand made... Designér Maxim Velčovský vyslal do veřejného prostoru několik svých povedených k...
|
|
Virtuální pirát představuje vize budoucnosti Do Prahy přijel na pozvání značky Gorenje renomovaný francouzský designer s ja...
|
|
Natáhnout se na Svoboďáku… Relaxaci na lehátku uprostřed rušného provozu na náměstí Svobody nabízí bakalářs...
|
|
|
|
