|
|
16 07 2007, 09.21
zpět
Pořád velmi hand made...
|
rozhovor s Maximem Velčovským
Designér Maxim Velčovský vyslal do veřejného prostoru několik svých povedených kousků křížících „vysoké umění“ a ušlechtilé materiály s „nízkou“ fast-foodovou kulturou a sám se pravidelně stává exponátem lesklých life-stylových magazínů.
„Je übersexuál nebo emo? Nebo, ehm, postmoderní a postintelektuální ikona? A ty jeho vlasy, to má svoje?“ Hlavinky si čtenářky Harpers Bazaaru, Dolce Vity nebo Elle mohou trápit každou chvilku, nejnověji se Maxim stal tváří jednoho z módních butiků, jehož interiér sám navrhoval. Že je cool a sexy, se shodli už před lety, když účinkoval v reklamě na jednoho z mobilních operátorů, aby si za utržené peníze mohl zaplatit realizaci jednoho ze svých návrhů. Taky je tak vytížený a „nestíhá“, takže náš rozhovor vznikal asi půl roku.
Jak jste se dostal k designu?
Táta je malíř, což znamená, že před výtvarnem nebylo úniku. Do revoluce jsme bydleli v 1+1, jedli jsme na stole pocákaném barvami z talířů, na kterých táta míchal barvy, protože on maloval v kuchyni. Já si čmáral a maloval, v dětství prostě instinktivně chcete být jako vaši rodiče. Pak stačí nějaké přáníčko k Vánocům nebo portrét a začne se přemýšlet, jestli by synek neměl pokračovat dál, zvlášť když je idiot na matematiku.
Přihlásil jsem se do Prahy na Hellichovku a na Umprumku do Uherského Hradiště, kde kdysi studoval i můj otec, a když jsem se tam dostal, už jsem ani Prahu nezkoušel. Přechod z Prahy na Moravu byl šok, brutální změna proti maminčinýmu pohodlí doma. Vypadnul jsem ve čtrnácti a bydlel na pokoji s pěti fousáčema, některým už bylo osmnáct. Naši profesoři, Jiří Vlach s Vladimírem Grošem, si nás přehazovali – jeden byl oficiálně víc umělec a druhý řemeslník. Museli jsme kreslit, modelovat a vnímat estetickou stánku věci, ale také třeba točit na kruhu a projít si řemeslem. Dokonalá škola.
Nechtěl jste spíš kreslit?
To určitě. Já se k designu dostal vlastně náhodou, první zadání na vysoké škole bylo udělat konvici. Tu mou potom vyhodnotili jako nejlepší a mě to začalo bavit. Akorát jsem si říkal, že je to trochu málo hrát si s tvarem, proporcemi a formou, chtěl jsem, aby za tím bylo schovaný ještě něco navíc. Samozřejmě že když se jedná o nějaký sklenice v milionových sériích, tak tam není úniku, ale chtěl jsem to dělat tak, aby si člověk skrz design uvědomil ještě jiné věci. Vnímám design jako aplikované, užité umění, co pořád zůstává uměním, ale člověk ho může masově využívat.
Nevyčítají vám vaši kolegové, třeba na sérii fastfoodových skleniček nebo kelímků od Coly vyvedených v porcelánu, že jenom používáte už vymyšlené tvary?
Jistě, můžou kritizovat tu manýru, když si člověk vezme hotový motiv a přetaví ho do jiného materiálu. Druhá věc je, že na škole nedělá člověk nic jiného, než že se učí kopírovat realitu – od studií hlavy přes kresbu, člověk vlastně studuje tím, že kopíruje. Já udělal to samé, ale v rámci diplomní práce. A to už bylo pro někoho špatně. Princip „sociální kritiky“ a koncept, ze kterého vycházím, byl obsahem mé diplomky. Byla to reakce na dobu, ve které jsem opouštěl školu, na zoufalou situaci na trhu. Hodně lidí v téhle zemi nemá cit pro design a kupuje si nejlevnější věci v těch nejhorších obchodech. Zajdou si do supermarketu pro to, co jim jako reklamní leták přijde do schránky, a nejlíp, když dostanou dva výrobky za cenu jednoho. Je jim pak úplně jedno, jaký to má tvar, jestli to obsahuje ftaláty a nedá se recyklovat, hlavně když je to levný.
Kolekce fastfoodových odlitků byla studie doby, ve které jsem vyrůstal. Nemluvě o tom, že jsme v mládí vybírali popelnice u ambasád v Dejvicích, schraňovali plechovky od Coca Coly a Sprite a vystavovali si je v pokojíčcích na poličkách. Všichni moji kamarádi na tom byli stejně, teda kromě těch intelektuálnějších nebo striktně levicových rodin, kde to brali jako nepřátelskou zbraň. Ale my ostatní jsme chtěli tu demokracii, kde se chlastá Coca Cola a jedí hamburgery, pro nás ve dvanácti letech nebyla revoluce o svobodě slova.
Jak jste konec komunismu vnímal?
Člověk byl naivní a dítě, ale nebyl blbej, vnímal, jak to probíhalo.Najednou se ty nápisy “Se Sovětským Svazem na věčné časy” nebo “Komunistická strana - pevná zbraň v rukou socialismu” strhli a vyměnily za “Always Coca-Cola” a “Phillips - lets make things better”. Dojte vám až později, že to je vlastně naprosto stejná proklamace. To mi přišlo paradoxní a taky to, že jsme přišli na svoje hřiště, kde jsem si hrával s kámošema, zakopával tam v dětství pod zem svoje první poklady, aby je další generace objevily a najednou tam máte pásku a ceduli stavba povolena a vyroste tam administrativní budova plná kanceláří. Byl to hodně citový zážitek, přišlo to s novou dobou - takže jsem měl o demokracii velmi ambivalentní pocity. V podstatě si člověk uvědomoval, že něco může být špatně, že můžete být stejně bezmocný jako tenkrát – přestože demokracie je ten nejlepší systém, který prožíváme.
Ty fastfoodové odlitky vás proslavily...
Diplomka byla reakce na šok, který jsme měli ze Západu, reflexe té fastfoodové rychlosti – proto tam byly i ty barokní hodiny s digitálním displejem, které měly zrcadlit ubíhající čas ve starém těle, porcelánová holínka, porcelánový svícen - zákusek fake cake, nebo miska - suvenýr ve tvaru republiky. Všechno je to o změně kontextu – uděláte z holínky vázu a ještě ji posypete dekorem, který si kupují miliony lidí, protože je to cibulák. Když jsem tyhle věci řešil, netušil jsem, že se v roce 2000 potkám s Jakubem Berdychem, který založil Qubus. Přinesl jsem svou diplomku a první věci, co jsem navrhl, a tak to začalo. Byl to risk a my byli blázni. Byl to jasný Kamikadze let. Člověk přijde s nějakým nápadem a myslí si, že si to lidi pořídí. Pár lidí si to teda koupilo, ale v podstatě dneska osmdesát procent prodáváme ven.
Mám taky doma cibulákový servis a přijde mi, že jsou ty vaše věci právě s těmihle letitými zbytky po babičkách dobře “kombinovatelné” ...
Nemůžu říkat, že by se toho lidi báli. Není to žádný nefunkční koncept a v podstatě jsem taky otevřenej všem interpretacím, který ten předmět může v lidech vyvolávat. Je v tom ukrytý určitý vzkaz, kolikrát vícevrstevný a jsem rád, když si to lidi vysvětlí po svém, když si nad tím něco uvědomí. Nemusí jim okamžitě dojít, že porcelánový odlitek Coly, na němž je fragment cibuláku naznačuje, že se fast food stal klasikou, life stylem. Ten tvar je docela abstraktní a ne každý si hned domyslí o co jde. Jsem rád, když si to vlastník uvědomí třeba až po roce používání, když se ten předmět dostane do správného kontextu, třeba vedle normální plastové lahve, nebo cibulákového hrnku od babičky. To mi přijde fantastické. Fascinuje mne práce s kontextem a v designu obzvlášť. Multiplikujete svůj názor a pokoušíte se ho představit lidem, v umění tohle moc nejde.
Design je demokratičtější.
Co třeba takový Little Joseph, porcelánová hlava chlapečka sloužící jako svícen?
Little Joseph je o tom, jak se s vámi může design vyvíjet. Zapálíte mu na hlavě svíčku a jak vosk odkapává dolů, “rostou” mu vlasy a to dítě stárne. Je to jedinej design na trhu, který se mění s vaším životem a časem, který u něho strávíte - při večeři nebo jen tak se zapálenou svíčkou. Můžete si s tím i hrát a dokapávat to tím voskem, nanášet nové a nové vrstvy. Ten design se s vámi vyvíjí,
Není jen nudným objektem, žije s vámi, je to produkt, který se mění s vámi.
Takže je to vlastně taková vaše busta...
Jasně, v ideálním stavu je to můj autoportrét.
Není to týrání malého chlapečka?
Jsou dva pohledy - někteří lidi jsou šokovaní, provokuje je to, a druhý tábor dostává záchvat smíchu. Oni mu totiž ty kapky někdy tečou přes obličej, takže vypadá, jakoby plakal. A kdo má rád praktiky jako vosk na kůži, tak mu to může být ještě docela příjemný:)
Takže je to taková relikvie...
V podstatě to tak je – taky jsem podprahově přemýšlel o tom, že spousta rodin přišlo o děti, ať už kvůli potratům nebo neštěstím a tohle je tam taky trochu zakletý. Je to malý klouček - mimino, který se na vás dívá a sleduje vás. Takový pomníček ve vašem interiéru.
Neuděláte černou verzi?
Černouška jo? Já ty svoje věci různě upgraduji, pozlacuji a dál je deformuji, takže je možný, že jednou udělám třeba tři krále.
Já myslela, že by to bylo ještě víc smuteční...
Tak jsem to ale nemyslel, já chtěl, aby to vyznělo pozitivně. I když zapálení svíčky může mít i ten dušičkový důvod - vzpomínání na někoho.
A z čeho doma jíte? Máte “vydesignovaný” byt?
Já se designu bojím, někdo má doma chrom, sklo, plast a vysoký lesk, ale já to mám posbíraný. Nakupuji v bazarech, a něco praktického a levného mám z Ikea, samozřejmě tak, aby to nebylo poznat a spousta věcí jsou dárky od známých, křesla, co vyhazovali, nebo skříně z bazaru. Vesměs je to koláž, různý doby poskládaný vedle sebe. Mám jednu skříň z první republiky – skleník na vycpaná zvířata. Nechal jsem si to přivézt z bazaru, a pak se zjistilo, že to do bytu neprojde. Nakonec mi to musel truhlář rozložit a zase smontovat a do toho teď dávám všechny designerské relikvie – design mých kamarádů a spolužáků a věci, co kupuju v bazaru u Čapka – ukázky všech možných porcelánů a skla. Je to taková síň slávy zašlejch předmětů, na který si nikdo nepamatuje. Já je sbírám a ověřuju si na nich, jak fungují.
Takže nejíte na svém porcelánovém fastfood tácku?
Nejím. Teda tady v Qubusu z nich samozřejmě jíme, ale je to taková svačinová věc, doma mám normální talíře.
Existuje něco, na co se design nedá uplatnit? Třeba toaletní papír?
Myslím že ne. Toaletní papír je zrovna věc, kterou teď řeším. Momentálně je třeba populární černý toaletní papír, je vizuálně velmi luxusní, vypadá jako samet. Teď jsem si vzpomněl na jednu historku - slyšel jsem v hospodě, jak se tři kluci mezi sebou bavili, jestli se na ten papír podívají, když si utřou prdel, myslím na to hovno. Všichni to odsouhlasili a pak se zeptali kamarádky, co tam s nimi byla a ta se začala červenat a kývat hlavou, jako že taky. Všichni se začali strašně řehtat, protože to je prostě normální podvědomá reakce, člověk podle toho pozná, jestli se má utírat dál. A právě na tom černým papíře to nemusí zrovna fungovat. To jsme trošku zabředli do fekálií. Ale i to se v designu řeší.
Nicméně zpět k tématu. Jeden z mých projektů byl kříž, což bylo právě o tom, co všechno se dá ještě designovat.
Jak jste se potom dostal k té realizaci v Gočárově kostele svatého Ambrože v Hradci Králové?
Já jsem měl čtyřmetrový model a bylo mi ho líto vyhodit, tak jsem zkusil katolíky. Pana Halíka to moc neoslovilo, ale ozval se mi inženýr, co dokončoval kostel v Nových Butovicích. Jenže pak přišly připomínky typu “co kdybychom to udělali ve dřevě a potřebovali bychom tam taky Ježíše a aby to bylo užší a delší”. Původní koncept by z toho úplně vyprchal. Pak mi ještě jeden člověk řekl, že tam nevidí toho Krista a že lidi musí vidět to utrpení a to byl konec. Proto jsem byl překvapený, když se mi sám od sebe ozval pan biskup Klásek, že mají nově zrekonstruovaný kostel a volné místo, kam by se to hodilo. To umístění je perfektní a povedlo se to úplně skvěle, včetně diskuze s biskupem o chybějícím mesiášovi na tom kříži, prázdnotě, redesignu církve a o tom, co by měla církev v současnosti nabízet...
Jak byste redesignoval církev?
To byla otázka? Nechci se stylizovat do pozice nějakého mravokárce, ale když se díváte na pány Kalouska a Čunka, kteří jsou reprezentanti křesťansko demokratické cesty, nedivte se, že církev zažívá odliv věřících a to čím dál větší. Tito pánové velkou měrou přispívají k diskreditaci křesťanství. Tenhle kostel je ale protestantský a protestanti pro mne byli vždy svým pojetím blíže k normálnímu životu. Příkladem za všechny je třeba fakt, že se protestanští kněží mohou ženit.
Teď mě napadlo – z toho vašeho Ježíše zbyl na kříži jen otisk rukou, pravého ramene a zadnice. Máte pro to nějakou „osobní“ interpretaci?
Ten kříž je ergonomický, je jednak symolickým otiskem, ale zároveň ergonomickým nástrojem, na kterém zemřel muž, který ovlivnil miliardy lidí. V dnešní době by marketigoví experti řekli, že Ježíš tento předmět defakto trademarkoval. Tento objekt vznikl v roce 1999 před příchodem nového milénia a v tomto kontextu je symbolem své doby.
Jak dlouho už máte tyhle “obrovský vlasy” ?
Od střední školy. V dětství jsem je takhle rozcuchaný neměl. Přeci jen je to výraz chaosu a rodiče se snaží si děti trochu učesat k obrazu svému.
A taky řádily ty vši, ne?
No vši jsem taky měl.
Ještě k designu, co byste ještě chtěl dělat? Design aut?
To bych dělat nechtěl, přijde mi to jako nuda.
A máte řidičák?
Nemám. Nebo takhle – klidně bych auta dělal, ale ten můj design by nebyl přijat.
Nejezdilo by to?
Určitě jo, vymyslet jde leccos. Ale v případě aut mě víc baví studie než konkrétní výrobky, které postrádají invenci. Auta, co teď vznikají, se mi nelíbí. Zajímavý bylo naposledy Audi TT a možná Ford Ka, pak klasiky, jako Saab a Volvo, nebo Tatra. Modely před dvaceti lety, co se ještě lišily, ale teď mi to přijde všechno podobný a dost nuda. Jinak se nebráním ničemu – od skla a porcelánu po interiéry. Bavilo by mne řešit veřejné prostory – muzeum nebo barák na viditelném místě. Když řešíte vizualitu, dost vás naštve, že se staví developerské projekty, co necitlivě zaplavují centrum - jako třeba Špalíček v Brně nebo palác Flóra v Praze. Tyhle tragický věci by se měly po pár letech zbořit a povolat schopné architekty na jejich redesign.
Jak by tedy vypadal vámi navržený dům?
To vám neřeknu, to je tajemství a také záleží na konkrétní zakázce.
Tak třeba konkrétně váš ideální dům...
To se nedá popsat, já když něco vyřknu, jsem pak línej ty věci zrealizovat. O vznikajících nápadech moc nemluvím, když to někomu řeknu, tak mě to pak už nebaví. Jak jednou nápad proběhne vzduchem, lidi už pak nejsou překvapený.
Je design jenom o překvapení? Fíglu?
Překvapení je součástí, může ale dojít i k mnoha změnám a výsledek může mít jiný dosah, než si ostatní z vašich řečí představovali. Také nemůžete říkat na čem děláte z taktických důvodů. Radši ukazuji věci hotové, nebo dopředu konzultuji s týmem Qubusu, abych úplně neulít.
V popisce k vašemu třetímu místu v Czech Design Award stála i “za prezentaci českého designu v cizině” , jak často vyjíždíte ven?
Pořád, člověk by měl být minimálně na třech veletrzích v cizině, pak párkrát za rok na nějaké prezentaci, přednášce nebo výstavě. V podstatě někam vyjedu každý měsíc, občas i víckrát, vystavoval jsem v New Yorku, Londýně, teď máme s Qubusem domluvenou jednu výstavu ve Varšavě, řešíme opět New York a další destinace.
Je váš design mezinárodně sdílný? Ten tácek, cibulákové vzory?
Paradoxní je, že když jsem to navrhoval, nepočítal jsem s tím, že to začnou industriálně vyrábět. Asi to sdělné je, protože máme hlavní odběr venku. Ty věci tam fungují a že jsou vymyšlené někým z Východní Evropy může být i přidaná hodnota. Jsme poslední generace, která zažila komunismus, je schopná ho revidovat a porovnat se současným “konzumerismem”, logicky přemýšlíme “trochu” jinak. Dneska se ale design nedá hodnotit regionálně, to bylo možný ještě začátkem minulého století, dnes nám to všechno globálně splývá.
Ale ty vaše věci citují tradiční české výrobky...
Používám specificky českou dekoraci, jinak nemám pocit, že bych citoval. Fastfood je záležitost celé Evropy. Cituju problémy, který cítím. Když jsem udělal republiku, pro cizince to je naprosto abstraktní. Konkrétní je to jedině pro Čecha. Řekl bych, že je to universální design a jediné, co využíváme je české řemeslo, know how jak konkrétní věc vyrobit v nějakém materiálu.
Když mluvíme o těch kelímcích a táccích na párky, mám to spojené spíš s osmdesátým lety, které nesnáším...
Řeším takovou osobní schizofrenii – někteří osmdesátý léta nenávidí, protože je mají spojený s tou dobou a někteří jsou zas tak nostalgičtí, že se k tomu vrací. Já třeba nemám rád, když zajdu na večírek nebo fashion show a nastoupí nějaký idiotský dýdžej a začne tahat karaoke a Sagvana Tofiho.
Nejhorší je, že ti Gottové, Bílé a Vondráčkové jsou talentovaní zpěváci, kteří se obklopili hroznými idioty, pseudoskladately a lidmi bez vkusu. Do jisté míry osmdesátá léta nenávidím za to, že díky pár vekslákům brutálně poškodily vkus části tohoto národa. Nedělám si iluze o západě, tam se ale na rozdíl od nás nepotírala konkurence a jiné formy projevu. U nás nebylo na výběr.
Takových nostalgických eighties parties je hrozně moc...
Ať si to lidi klidně poslouchají, mě to vadí v ten moment, kdy se to masově dostane do veřejnýho prostoru. To začínám být trošku agresivní a mám potřebu to komentovat. Vadí mi, jak se veřejný prostor zasírá produkty mafií osmdesátých let, co se tlačí zpátky – tak z toho je mi na blití. Nemám nic proti tomu si na osmdesátkovou hudbu zatancovat, ale příčí se mi, když to někdo tlačí aby na tom vydělal a tvrdí vám, že to je kvalitní a poctivá práce. A pak se díváte na ty pseudohvězdy, sedmdesát procent repertoáru převzali a nejsou schopni zazpívat naživo. Smutný pohled.
Takže nevzpomínáte na nějaký hororový design osmdesátek?
Peru se s nostalgií doby, ve které jsem vyrůstal. Všechny ty slané tyčinky, ledové kaštany, kofily a limonády beru dnes jako geniální design, protože se to tehdy v rámci úspory tisklo ve dvou barvách a dneska je to pro nás vrchol minimalismu. Ta estetika se ve vlnách opakuje. Osmdesátá léta a socialismus ale drobně zmrzačil mezilidské vztahy. Lidi se starali více o sebe, žili v ulitě, protože být vidět, nebo slučovat se, bylo malinko nebezpečný. A to si v sobě pořád neseme. Bojíme se zapojovat se do dění. Člověk se musí ozvat, jakmile se z něho začne dělat stádo.
A co váš cibulákový Lenin? Taky jste ho vrhl do veřejného prostoru...
Jmenuje se to Ornament a zločin.
Ale ten název se za pár let ztratí a zůstane busta Lenina.
Lidi to musí brát se vším všudy – je to kompozice.
Za padesát let se řekne – hele, další levičák.
To ne.
Ale stává se z toho veřejný objekt, co si žije vlastním životem.
Samozřejmě někdy bojuju s tím, že se tyhle věci začínají infiltrovat, stávají se mainstreamem a součástí establishmentu, ale pořád je to poměrně výlučná věc, sedíme tady v Qubusu a vy sem nemusíte přijít a já také zatím nestavím pomníky nebo baráky, co by někoho popouzely. Nemáme síť jako MacDonald. Chápete to, že tam stojí menu přes sto korun? Za stejný peníze máte svíčkovou, koprovku nebo rajskou! V hospodě si můžete vybrat, ale tam ne! Všechno je stejný a za vysokou cenu.
Kde je pro vás hranice mezi kýčem a originalitou, uměním?
Kýč může být také originální. Já mám problém kýč identifikovat. Mám pocit, že je to jedna z kreativit člověka a že by měli lidi dělat víc kýčů a míň zbraní. Myslím, že může být kvalitní kýč, ale to je diskuze na dlouhou dobu. Když někdo nakreslí jeleny v říji jinak než Picasso, to pro mě není definice kýče. Mám dojem, že žijeme v době, kdy nejsme schopní identifikovat nebo jednoznačně něco odsoudit. Nemám rád třeba ruské matrošky rozložené v Praze na ulici, ale kdybych přijel do Ruska a viděl tam tu paní, co to soustruží a maluje, tak proti tomu nic nemám. Když je kýč spojený s byznysem a faktem, že potřebujete něco prodat hodně rychle a je vám jedno, že zničíte věci kolem vás – tak to je špatně a začínám být agresivní.
Vy máte taky svou matrošku...
Má to minimalistický stylizovaný ornament, používám jiné barvy a materiál a ve výsledku je to český suvenýr. Záměrem bylo z tý ruský udělat českou věc v tradičním materiálu. Dokonce jsme celou sérii navrhli pro jednu nadnárodní firmu v Nizozemí.
Jste kutil?
Já ne, ale sbírám různý věci, modýlky, nebo takové ty svařované kuriozity, mám rád kreativitu. Třeba palma z pivních víček, tak to mě fascinuje a přemýšlím, jestli to udělal nějaký horník z Ostravy, který přišel po šichtě domů a měl pocit, že by chtěl něco podobnýho stvořit. Přijde mi fantastický, že v zemi bez moře vznikne symbol palmy - svobody a místa, kam se člověk nikdy nemohl dostat, když neměl devizovou doložku. Teď je taková studnice nápadů Přemek Podlaha.
A není sám, má všechny ty přispěvatele...
To mám na mysli – to je pro mě součást pop kultury – to, že někdo rozebere pračku a udělá z ní sekačku, tak to je famózní věc a do jisté míry velmi inspirativní. Ti pábitelé a brikolážisté – to jsou ti praví kreativci a experimentátoři. My designeři děláme to samý, ale na jiný úrovni, a spousta z nás z toho vychází. Jsme takoví lepší hobbymasteři. Taky si zkoušíme věci, co nám pak nevyjdou a když to člověk vidí, tak by se nad tím často zasmál. Rozdíl mezi náma a těmi lidmi od Podlahy je asi v tom, že máme určité vzdělání, což není všechno. Jsme ovlivnění jakousi estetikou a znalostí věcí a proto ty věci vyrábíme na jiných úrovních, ale de facto stejným způsobem. Třeba skleník na Zbraslavi z různě vybarvených pet lahví mi přišel jako velmi dotáhnutej, působil jako vitráž...
Pózoval jste na obálce britského časopisu Icon, kdo je vaše ikona?
Chalupáři, kutilové, pábitelé, brikolážisté, hobbymasteři, svářeči amatéři, outsideři, naivisté a blázni.
A z takových těch osobností pop kultury? Návrháře třeba inspiruje Madonna...
Já to mám jinak - jezdím MHD a poslouchám lidi, o čem se baví. Inspiruji se každodenním životem, taky internet je obrovská inspirace. Můžete tam najít všechno – informace z veletrhů, diskuze designerů, výstavy, novinky... na youtube jsou záležitosti z archívu celého světa – to je fenomén, který mne zajímá... Naše škola, ještě když jsem v roce 2002 končil, nebyla on-line, takže pro mě je internet skvělý pomocník. Předtím jsem jezdil po celém světě, abych to stihnul na vlastní oči, díky netu se dozvím spoustu zajímavých informací, o kterých jsem ani netušil. Žijeme online,
což je pro mne relativně nový fenomén. Ale pořád je má práce velmi hand made, a to je jedna z věcí, kterou lidi oceňují. Vědí, že to není rychlý výlisek, ale že je za tím mnoho energie a obrovská spousta času.
CV – box
Maxim Velčovský vystudoval (ročník 1976) střední uměleckoprůmyslovou školu v Uherském Hradišti (1991–1995) a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze (keramika a porcelán, 1995–2002). Pravidelně se účastní výstav doma i v zahraničí a jeho tvorba je zastoupena v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu i v řadě soukromých sbírek. Tvoří v pražském studiu Qubus.
|
|  |
Tisk |
Autor: Vendula Borůvková |
|
|
 |
Evžen Sobek V současné době jeden z významných fotografů dokumentární fotografie u nás i v z...
|
 |
Krysy v mých knihách jsou vždy záporné Hodní i zlí draci, chrabří a čestní válečníci, lepé děvy i šerední skřeti. Světy...
|
|
Kunštátská trojka: umělá mlha, jazz i štrůdl Rozhovor s Milošem Hrabalem , spolumajitelem klubu Desert a nového brněnského ku...
|
|
Uvidět normálnost… jinak Kateřina Šedá (1977), absolventka pražské AVU u doc. Vladimíra Kokolii, čeří hl...
|
|
Tělo, cello, láska a samota Kateřina Hanzlíková a Klára Kolofíková, jedna studentka portugalštiny, druhá vys...
|
|
Kamennému zvířeti… V kavárně Sausalito na Veveří 10 vystavuje až do 28. září Alžběta Hanzlová (1978...
|
|
Podprahová krása Ivana Pinkavy Světoznámý fotograf Ivan Pinkava (1961) je vzezřením velice jemný a křehký člo...
|
|
Jsem taky indiánská fazole… Jakuba Katalpa (*1979) vydala v loňském roce prvotinu Je hlína k snědku?, krátko...
|
|
Pořád velmi hand made... Designér Maxim Velčovský vyslal do veřejného prostoru několik svých povedených k...
|
|
Virtuální pirát představuje vize budoucnosti Do Prahy přijel na pozvání značky Gorenje renomovaný francouzský designer s ja...
|
|
Natáhnout se na Svoboďáku… Relaxaci na lehátku uprostřed rušného provozu na náměstí Svobody nabízí bakalářs...
|
|
|
|
