|
|
23 01 2007, 17.09
zpět
Dekolt mi nikdy nikdo nenatrhl…
|
rozhovor s Kateřinou Tučkovou
Kateřina Tučková (1980) vystudovala gymnázium, poté Filozofickou fakultu Masarykovy univerzity v Brně, obor dějiny umění – bohemistika. Nyní pracuje jako kurátorka a je také doktorandkou na Karlově Universitě v Praze. Svůj první román Montespaniáda vydala loni v nakladatelství Větrné mlýny, průběžně publikuje povídky (Literární noviny) a články z prostředí výtvarného umění. V nakladatelství Vltavín jí před dvěma lety vyšla monografie Michael Rittstein: práce na papíře.
Proč a jak vznikla právě tato kniha?
Vznikala přirozeně, z několika povídek, které se začaly řetězit do většího celku, který se dal upevnit na kostru vztahu hlavní hrdinky s panem Montespanem. Postupem času, konkrétně mezi roky 2002 a 2004, se přidávaly další epizody z denního života nás všech a tímto způsobem, nekonečně úmorným (přestože výsledek jako dřina nevypadá) a mnohokrát upravovaným, vznikl definitivní text.
Hrdinka příběhu prožívá agónii vztahu k zadanému staršímu muži, harasment na pracovišti a nepříliš povedený románek s vrstevníkem. Je to tak trochu schematické a banální – to byl záměr?
Ty mi tedy dáváš! Já sama si tu knížku definuju jinak: příběh se opravdu odehrává na půdorysu běžného schématu – klasického milostného trojúhelníku, za běhu normálních denních událostí, které se nijak nevymykají ze života obyčejných mladých lidí, kteří jsou na počátku samostatné cesty. „Banální“ je tam ta všudypřítomná každodennost. Co je ale podstatné a co se právě jedině v mezích té každodenní banality dá rozkrýt, je citová vyprahlost, s jakou k životu všichni aktéři přistupují. Vztah Karin a ženatého Montespana (který je spíše chladný než agonický) se zrcadlí ve vztazích šéfa, Leničky, Davida, hrdinčina otce, dokonce i puritánská sestra Terezka nějakým způsobem řeší nevěru. To byl záměr – zachytit šíři a bezcitnost nevěry na pozadí normálního života, lhostejnost, s jakou k ní kdo přistupuje, klasický omyl: táta? ten by nikdy… no a taky je tam několik věcí, které se poskládaly takřka bez záměru, prostě se ohnuly ve výsledek.
Pro dokreslení atmosféry a ladění knihy – mezi jaké „spřízněné tituly“ bys svou knihu zařadila?
Ani nevím. Řekla bych, že je v ní něco hrozně známého, hlavně v proudu žvanění hlavní hrdinky, něco dobově standardního. Ale která se jí podobá, nevím. Rozhodně v ní není nic – k mé škodě - z autorek, kterých si vážím. Ondřej Horák v recenzi v lidovkách napsal, že připomíná knížky Rusky Děněžkinové a Japonky Kaneharové, ale to já nevím, ty si musím nejdřív přečíst.
Vydala jsi první novelu, znamená to, že se v budoucnu přesouváš k beletrii?
Nikdy jsem od prózy nikam jinam neodbočovala, u povídek jsem začala, u románů, jak doufám, skončím. A mezitím budu psát publicistiku a odborné práce o výtvarném umění, víc snad nic.
Ta knížka se tváří velmi „autobiograficky“, jak na ni reagovalo tvé okolí, případně „pan Montespan“?
S autorským vkladem je to samozřejmě složité. Existují řady studií o autorském subjektu, ale osmdesátileté tetičce to dokladuju těžko. Nicméně říkám, a většinou se s tím tazatelé spokojí, že jak Karin, tak i ostatní postavy jsou syntézou mě, mých známých, historek, které jsem zaslechla, příběhů, které jsem četla, a drbů, které jsem slyšela. Mně osobně dekolt nikdy nikdo nenatrhl, s Montespanem jsem nic podobného neprožila, Montespan nikdy nebydlel nade mnou a dačboj neexistuje. A můj otec by rozhodně nikdy.
Jsi především kurátorka současného umění, čekali bychom tedy spíš něco ve stylu „Šifra mistra Leonarda nebo Mr. Bean: největší filmová katastrofa“. Nechystáš se odhalit zákulisí českého výtvarného umění?
V tom raději působím profesionálně než bulvárně. Nicméně i o tom jsem už takový řetěz povídek napsala. Nevím ale, jestli nezůstanou v počítači v souboru „nepublikované“, protože je možné, že jsou zábavné jen pro mě, vzhledem k tomu, že jsem do fiktivního příběhu zasadila skutečné osoby, které ve mně vyvolávají nějaké emoce a vzpomínky. Takový Trantina v nich má o několik nemanželských dcer víc, Salajka neovládá kresbu a Damien Hirst dělal svou poslední sochu Panny Marie v očekávání s otevřeným břichem podle dívky z Kuřimi, které se na městečku nepodařilo provdat. Grotesknost, která je komická jen pro mě, možná není tou pravou kůží na trh.
V minulém roce skončil projekt galerie Artkontakt, který jsi vedla, přestěhovala jsi se do Prahy, jaké jsou tvé další plány a aktivity?
Galerie tak úplně neskončila, měsíční výstavy pokračují on-line, každoročně se budou opakovat i Konfrontace s udílením ceny ARSkontakt. Projekt pokračuje i v rámci organizace výstav a vydávání katalogů – teď je však už dělám v prostorách jiných galerií. V Praze jsem půl týdne, konec týdne trávím vždycky v Brně. V plánu mám na rok 2007 nějaké výstavy v obou mých působištích, doufám, že napíšu podstatnou část disertace, dokončím monografii o spisovatelce Věře Sládkové a vykolíkovala jsem si půdorys románu, ke kterému potřebuju shromáždit tolik materiálu, až mě jímá hrůza.
Děkuji za rozhovor
|
|  |
Tisk |
Autor: Vendula Borůvková |
|
|
 |
Smrtí to nekončí? Josef Bolf je fascinující malíř. Šéfredaktor časopisu Umělec Jiří Ptáček o něm ...
|
 |
Tajný jazyk velšské země Velšan Ivor Davies (1935) je na poli výtvarného umění pojmem. V roce 1966 se úč...
|
|
… jsme dlužni především sami sobě Luděk Navara (*1964) je od roku 1995 redaktorem MF DNES. Zabývá se mimo jiné zlo...
|
|
Fotograf s otevřeným srdcem Dokumentární fotograf Jindřich Štreit má za sebou stovky výstav a desítky fotogr...
|
|
Literární mainstream je nudný jako cholera Překlady knih polského spisovatele Andrzeje Sapkowského se u nás poprvé objevily...
|
|
|
|
