|
|
12 12 2006, 18.08
zpět
Tugendhat patří Brnu jako zlato z židovských zubů Německu
|
Brno //
Znáte to z filmů pro děti: chlapec nebo děvče se na prázdninách na venkově skamarádí s pejskem, ale když se vracejí do města, Alíka si s sebou vzít nemůžou, protože patří někomu jinému. Takové konce z malých diváků sice ždímají slzy, učí je ale tomu, že nejde jen tak si přivlastnit něco, co není jejich.
Brno si užilo půlstoletí s vilou Tugendhat. Nabídla střechu nad hlavou a dřevo na otop vojákům, útulek rehabilitačnímu oddělení dětské nemocnice a Klaus ani Mečiar nemuseli díky ní při rozdělování Československa cestovat až do druhého hlavního města. Jenže teď, zrovna když se o architektonický skvost začali ve velkém zajímat turisté, tohle „báječné léto“ končí. O vilu se přihlásili potomci původních majitelů.
„Nedovedu si představit, že by k vrácení vily došlo,“ nechal se ale pro noviny slyšet primátor Roman Onderka. Nejen že neprošel zkouškou, kterou zvládají sedmiletí hrdinové dětských filmů, selhal ale i v základních znalostech dějepisu. Na podzim roku 1939 totiž manželům Tugendhatovým – kteří coby Židé byli tou dobou už rok na útěku před nacizmem – jejich rodinný dům zabralo gestapo. G-e-s-t-a-p-o. Blbečkové ověšení odznáčky s lebkami a zkříženými hnáty, kteří v Evropě na několik let rozpoutali inferno.
Vila, která nepatřila nikomu jinému než Gretě a Fritzovi Tugendhatovým, se zakrátko stala přímo majetkem Velkoněmecké říše. Pak plynule přešla pod komunistické Československo, a nakonec skončila v rukou Muzea města Brna. Vše na základě überpošahaných nelidských zákonů nařizujících zabavování židovského majetku. Vedení města se k nim teď nepřímo hlásí, stejně jako česká legislativa, která časově omezila restituce.
Děti Tugendhatových ale pořád věří v to, že jim soudy dají za pravdu. Slibují, že pak vilu ponechají přístupnou veřejnosti. Doufejme v to, jde opravdu o klenot. I kdyby si ale na onyxovou stěnu namontovali plazmovou televizi a dovnitř pouštěli jen striptérky a dovážku pizzy, bude to jen jejich věc. Těžko by si někdo v Německu dovolil proti vracení židovského zlata potomkům zplynovaných protestovat argumentem, že by si jej schovali do almary, zatímco takhle jsou z nich krásné kliky v divadlech.
Věřím, že kdyby se potomek židovského obřezávače přihlásil v Muzeu města Brna o rodinný skalpel, nikdo by mu nekladl odpor a radní by se možná ještě nechali fotografovat při šlechetném předávání nástroje. Když jde ale o vilu, na jejíž rekonstrukci si lze ulít leccos do kapsy a kde lze pořádat nóbl večírky pro návštěvy města, najednou není problém se ztotožnit ani s gestapáckými exekutory. Nový, „průhledný magistrát“ zhnědl.
|
|  |
Tisk |
Autor: Michal Kašpárek |
|
|
 |
Prázdninový klid je relativní pojem Nejdřív to vypadalo, že přesně uprostřed letních prázdnin konečně zavládne v Brn...
|
 |
Praha zbrusu nová, fotbalová Letní ospalé tempo, které v Praze obvykle urychlí jen sbíječka spravující rozbit...
|
|
Město ovládaly tropy a Rolling Stones Při ohlédnutí za dvěma týdny zprostředka července by se mi chtělo napsat jen: by...
|
|
Chutný jako nemocniční čaj Někdy stačí říct dvě slova a všichni víme, o co se jedná. Když se řekne nádražní...
|
|
Ach jo, zase jsou tu prázdniny Závist je hnusná věc, oficiálně také jeden ze smrtelných hříchů. I jako nevěřící...
|
|
Šílené počasí, srp, kladivo a mýtus o Anně „Přišel monzun,“ konstatoval jeden kolega při pohledu z okna. Na ulici právě l...
|
|
Autem nebo tramvají? Každé ráno se ze všech rádií vysílajících v Praze ozývá ta stejná písnička: nepr...
|
|
Jen neoslepnout Není důležité vědět, ale vidět, tvrdil kdysi, nepletu-li se, známý filmař Jean-L...
|
|
Bude nový nebo opravený? A kdy vlastně? Každý z nás zná čekání před zavřenými dveřmi na rozhodnutí o svém dalším osudu. ...
|
|
Voňavá nádraží? Zatím v nedohlednu Nedávno jsem si povídala se svým americkým kamarádem, co rok studoval v Praze, a...
|
|
Tramvaj, auta a záchranná výprava Není moc situací, které umožňují zavděčit se všem zúčastněným stranám. Pokud se ...
|
|
|
|
