|
|
12 12 2006, 18.08
zpět
Tugendhat patří Brnu jako zlato z židovských zubů Německu
|
Brno //
Znáte to z filmů pro děti: chlapec nebo děvče se na prázdninách na venkově skamarádí s pejskem, ale když se vracejí do města, Alíka si s sebou vzít nemůžou, protože patří někomu jinému. Takové konce z malých diváků sice ždímají slzy, učí je ale tomu, že nejde jen tak si přivlastnit něco, co není jejich.
Brno si užilo půlstoletí s vilou Tugendhat. Nabídla střechu nad hlavou a dřevo na otop vojákům, útulek rehabilitačnímu oddělení dětské nemocnice a Klaus ani Mečiar nemuseli díky ní při rozdělování Československa cestovat až do druhého hlavního města. Jenže teď, zrovna když se o architektonický skvost začali ve velkém zajímat turisté, tohle „báječné léto“ končí. O vilu se přihlásili potomci původních majitelů.
„Nedovedu si představit, že by k vrácení vily došlo,“ nechal se ale pro noviny slyšet primátor Roman Onderka. Nejen že neprošel zkouškou, kterou zvládají sedmiletí hrdinové dětských filmů, selhal ale i v základních znalostech dějepisu. Na podzim roku 1939 totiž manželům Tugendhatovým – kteří coby Židé byli tou dobou už rok na útěku před nacizmem – jejich rodinný dům zabralo gestapo. G-e-s-t-a-p-o. Blbečkové ověšení odznáčky s lebkami a zkříženými hnáty, kteří v Evropě na několik let rozpoutali inferno.
Vila, která nepatřila nikomu jinému než Gretě a Fritzovi Tugendhatovým, se zakrátko stala přímo majetkem Velkoněmecké říše. Pak plynule přešla pod komunistické Československo, a nakonec skončila v rukou Muzea města Brna. Vše na základě überpošahaných nelidských zákonů nařizujících zabavování židovského majetku. Vedení města se k nim teď nepřímo hlásí, stejně jako česká legislativa, která časově omezila restituce.
Děti Tugendhatových ale pořád věří v to, že jim soudy dají za pravdu. Slibují, že pak vilu ponechají přístupnou veřejnosti. Doufejme v to, jde opravdu o klenot. I kdyby si ale na onyxovou stěnu namontovali plazmovou televizi a dovnitř pouštěli jen striptérky a dovážku pizzy, bude to jen jejich věc. Těžko by si někdo v Německu dovolil proti vracení židovského zlata potomkům zplynovaných protestovat argumentem, že by si jej schovali do almary, zatímco takhle jsou z nich krásné kliky v divadlech.
Věřím, že kdyby se potomek židovského obřezávače přihlásil v Muzeu města Brna o rodinný skalpel, nikdo by mu nekladl odpor a radní by se možná ještě nechali fotografovat při šlechetném předávání nástroje. Když jde ale o vilu, na jejíž rekonstrukci si lze ulít leccos do kapsy a kde lze pořádat nóbl večírky pro návštěvy města, najednou není problém se ztotožnit ani s gestapáckými exekutory. Nový, „průhledný magistrát“ zhnědl.
|
|  |
Tisk |
Autor: Michal Kašpárek |
|
|
 |
Všichni jsme členy národního týmu – modrého ptáka Olympijská kampaň, v níž například Richard Krajčo hází oštěpem a Pavel Liška vis...
|
 |
Ostrava černá, Praha prašná Kamarád mi nedávno povídal, že ho skoro celý měsíc trápil dráždivý kašel, který ...
|
|
Zasáhlo nás veletržní a politické rojení Veletrh, který hostilo výstaviště minulý týden, nejspíš širokou veřejnost nijak ...
|
|
Konečně pár dobrých slov o pražských taxikářích Nedávno proběhla médii skoro poplašná zpráva, že pražští taxikáři se ve městě ne...
|
|
Přemýšlet nad smlouvami se vyplatí Čtěte pozorně všechny papíry, které podepisujete. Přesně tohle mi běží hlavou, k...
|
|
(Ne)kulturní politika Podpásovkou zdá se být žaloba Petra Kratochvíla na Českou republiku u evropského...
|
|
Otvírání podstatná i vcelku zbytečná Brno zase ožilo. Po více než dvou měsících, kdy ulice v centru města zůstávaly v...
|
|
Milujeme fronty Museli jste už někdy na hlavní poštu v Jindřišské někdy kolem jedenácté večer? M...
|
|
Faleš pravice aneb Údobí faulů Skauti, jak známo, si podávají ruku levicí. Pozdrav levicí má být srdečnější (le...
|
|
Proč mě děsí moloch aneb drobné nepříjemnosti Bývají týdny, kdy se urodí hned několik kauz nebo důležitých událostí. Pak se st...
|
|
Nejbezpečnější? Nevstát vůbec z postele Že Praha není jen pro auta, se v neděli snažili obyvatelům metropole připomenout...
|
|
|
|
