|
|
12 12 2006, 18.08
zpět
Tugendhat patří Brnu jako zlato z židovských zubů Německu
|
Brno //
Znáte to z filmů pro děti: chlapec nebo děvče se na prázdninách na venkově skamarádí s pejskem, ale když se vracejí do města, Alíka si s sebou vzít nemůžou, protože patří někomu jinému. Takové konce z malých diváků sice ždímají slzy, učí je ale tomu, že nejde jen tak si přivlastnit něco, co není jejich.
Brno si užilo půlstoletí s vilou Tugendhat. Nabídla střechu nad hlavou a dřevo na otop vojákům, útulek rehabilitačnímu oddělení dětské nemocnice a Klaus ani Mečiar nemuseli díky ní při rozdělování Československa cestovat až do druhého hlavního města. Jenže teď, zrovna když se o architektonický skvost začali ve velkém zajímat turisté, tohle „báječné léto“ končí. O vilu se přihlásili potomci původních majitelů.
„Nedovedu si představit, že by k vrácení vily došlo,“ nechal se ale pro noviny slyšet primátor Roman Onderka. Nejen že neprošel zkouškou, kterou zvládají sedmiletí hrdinové dětských filmů, selhal ale i v základních znalostech dějepisu. Na podzim roku 1939 totiž manželům Tugendhatovým – kteří coby Židé byli tou dobou už rok na útěku před nacizmem – jejich rodinný dům zabralo gestapo. G-e-s-t-a-p-o. Blbečkové ověšení odznáčky s lebkami a zkříženými hnáty, kteří v Evropě na několik let rozpoutali inferno.
Vila, která nepatřila nikomu jinému než Gretě a Fritzovi Tugendhatovým, se zakrátko stala přímo majetkem Velkoněmecké říše. Pak plynule přešla pod komunistické Československo, a nakonec skončila v rukou Muzea města Brna. Vše na základě überpošahaných nelidských zákonů nařizujících zabavování židovského majetku. Vedení města se k nim teď nepřímo hlásí, stejně jako česká legislativa, která časově omezila restituce.
Děti Tugendhatových ale pořád věří v to, že jim soudy dají za pravdu. Slibují, že pak vilu ponechají přístupnou veřejnosti. Doufejme v to, jde opravdu o klenot. I kdyby si ale na onyxovou stěnu namontovali plazmovou televizi a dovnitř pouštěli jen striptérky a dovážku pizzy, bude to jen jejich věc. Těžko by si někdo v Německu dovolil proti vracení židovského zlata potomkům zplynovaných protestovat argumentem, že by si jej schovali do almary, zatímco takhle jsou z nich krásné kliky v divadlech.
Věřím, že kdyby se potomek židovského obřezávače přihlásil v Muzeu města Brna o rodinný skalpel, nikdo by mu nekladl odpor a radní by se možná ještě nechali fotografovat při šlechetném předávání nástroje. Když jde ale o vilu, na jejíž rekonstrukci si lze ulít leccos do kapsy a kde lze pořádat nóbl večírky pro návštěvy města, najednou není problém se ztotožnit ani s gestapáckými exekutory. Nový, „průhledný magistrát“ zhnědl.
|
|  |
Tisk |
Autor: Michal Kašpárek |
|
|
 |
Sportem k blahu budoucích generací Na Brno se letos „valily“ legendární hudební kameny, když zde koncertovali Rolli...
|
 |
Pište, kritizujte, reflektujte – nejhůř skončíte v koši Minulý týden v úterý mi volal do redakce jeden z rozhněvaných čtenářů Metropolis...
|
|
Seriály stále táhnou Jeden z našich sportovních redaktorů před nedávnem označil dění kolem lužáneckéh...
|
|
Holé hlavy v židovské čtvrti Velká nechutnost. Jak jinak jde nazvat snahu pravicových radikálů projít se demo...
|
|
Varování: byrokracie může způsobit šílenství Byrokracie je děsivá věc. Možná jste to zažili, různé úřady jsou na to odborníci...
|
|
Slovo šéfredaktora - Není paláce bez mezipater Počasí venku je humr. Jako by člověka zvalo do útrob, třeba hospod, klubů či kin...
|
|
Když se z přebytku úcty ochoří... Dodnes se to dělá v cirkusech, dříve existovalo povolání medvědář. Mezi laickou ...
|
|
Úlisný jazyk diplomacie aneb „dokážu si představit“ Tahle móda už nějaký ten pátek trvá. Nejspíš bych si toho nebyla všimla, nebýt j...
|
|
Krajčo a Liško, postavte se za blob! Tedy, pokud se vám líbí. Bémovu olympiádu jste podpořili a symbolizujete ji, tak...
|
|
Logika jedné chobotnice Když jsem tady před časem psala o nepříliš plodné veřejné diskusi okolo plánovan...
|
|
O kabarety nebyla nouze Na návštěvy hlav různých států už jsme si v Brně měli šanci zvyknout. Většinou j...
|
|
|
|
