|
|
12 12 2006, 18.08
zpět
Tugendhat patří Brnu jako zlato z židovských zubů Německu
|
Brno //
Znáte to z filmů pro děti: chlapec nebo děvče se na prázdninách na venkově skamarádí s pejskem, ale když se vracejí do města, Alíka si s sebou vzít nemůžou, protože patří někomu jinému. Takové konce z malých diváků sice ždímají slzy, učí je ale tomu, že nejde jen tak si přivlastnit něco, co není jejich.
Brno si užilo půlstoletí s vilou Tugendhat. Nabídla střechu nad hlavou a dřevo na otop vojákům, útulek rehabilitačnímu oddělení dětské nemocnice a Klaus ani Mečiar nemuseli díky ní při rozdělování Československa cestovat až do druhého hlavního města. Jenže teď, zrovna když se o architektonický skvost začali ve velkém zajímat turisté, tohle „báječné léto“ končí. O vilu se přihlásili potomci původních majitelů.
„Nedovedu si představit, že by k vrácení vily došlo,“ nechal se ale pro noviny slyšet primátor Roman Onderka. Nejen že neprošel zkouškou, kterou zvládají sedmiletí hrdinové dětských filmů, selhal ale i v základních znalostech dějepisu. Na podzim roku 1939 totiž manželům Tugendhatovým – kteří coby Židé byli tou dobou už rok na útěku před nacizmem – jejich rodinný dům zabralo gestapo. G-e-s-t-a-p-o. Blbečkové ověšení odznáčky s lebkami a zkříženými hnáty, kteří v Evropě na několik let rozpoutali inferno.
Vila, která nepatřila nikomu jinému než Gretě a Fritzovi Tugendhatovým, se zakrátko stala přímo majetkem Velkoněmecké říše. Pak plynule přešla pod komunistické Československo, a nakonec skončila v rukou Muzea města Brna. Vše na základě überpošahaných nelidských zákonů nařizujících zabavování židovského majetku. Vedení města se k nim teď nepřímo hlásí, stejně jako česká legislativa, která časově omezila restituce.
Děti Tugendhatových ale pořád věří v to, že jim soudy dají za pravdu. Slibují, že pak vilu ponechají přístupnou veřejnosti. Doufejme v to, jde opravdu o klenot. I kdyby si ale na onyxovou stěnu namontovali plazmovou televizi a dovnitř pouštěli jen striptérky a dovážku pizzy, bude to jen jejich věc. Těžko by si někdo v Německu dovolil proti vracení židovského zlata potomkům zplynovaných protestovat argumentem, že by si jej schovali do almary, zatímco takhle jsou z nich krásné kliky v divadlech.
Věřím, že kdyby se potomek židovského obřezávače přihlásil v Muzeu města Brna o rodinný skalpel, nikdo by mu nekladl odpor a radní by se možná ještě nechali fotografovat při šlechetném předávání nástroje. Když jde ale o vilu, na jejíž rekonstrukci si lze ulít leccos do kapsy a kde lze pořádat nóbl večírky pro návštěvy města, najednou není problém se ztotožnit ani s gestapáckými exekutory. Nový, „průhledný magistrát“ zhnědl.
|
|  |
Tisk |
Autor: Michal Kašpárek |
|
|
 |
Když udání přebije vraždu Vražda Kočky jr. (jež smutně dokládá stav české politiky) mě v uplynulých dnech ...
|
 |
Soutěsky smrti Člověk by musel být ze železa nebo z mramoru, aby s ním politické události posle...
|
|
Spravedlnost bez moci je bezzubá Na Mezinárodní den míru mě upozornila komunistická vývěska. Vývěsky politických ...
|
|
Je na čase to politikům osolit Podobně jako v případě dojemné „recenzentské“ repliky na drtivé kritiky Brabcova...
|
|
Normální magoři Vždy mě překvapí, když mě nemile překvapí nějaký normálně vypadající člověk. Ted...
|
|
Made in China Olympiáda v Pekingu spojila velké s nízkým a prostoupila naše životy na 16 dní. ...
|
|
Prachy (ne)dělaj člověka Jednomu letnímu festivalu uletěla hlavní pódia (i s hvězdami), druhému, navzdory...
|
|
Tak se myjí borci Idnes.cz odpověděl Jiří Čunek v souvislosti se „Schwarzenbergovým“ auditem: „Nez...
|
|
Není mač jako mač Nedělní zápas českého týmu proti Turecku byl dosavadním vrcholem evropského šamp...
|
|
Nejen o (filmových) vizitkách Mile mě překvapil film František je děvkař. Má zvláštní, v podstatě letní rytmus...
|
|
Do ulic! Kultura hoří! Pražští umělci vyhlásili Dny neklidu, jež budou občanským protestem vůči stávají...
|
|
|
|
