
|
|
12 12 2006, 18.08
zpět
Tugendhat patří Brnu jako zlato z židovských zubů Německu
|
Brno // Znáte to z filmů pro děti: chlapec nebo děvče se na prázdninách na venkově skamarádí s pejskem, ale když se vracejí do města, Alíka si s sebou vzít nemůžou, protože patří někomu jinému. Takové konce z malých diváků sice ždímají slzy, učí je ale tomu, že nejde jen tak si přivlastnit něco, co není jejich.
Brno si užilo půlstoletí s vilou Tugendhat. Nabídla střechu nad hlavou a dřevo na otop vojákům, útulek rehabilitačnímu oddělení dětské nemocnice a Klaus ani Mečiar nemuseli díky ní při rozdělování Československa cestovat až do druhého hlavního města. Jenže teď, zrovna když se o architektonický skvost začali ve velkém zajímat turisté, tohle „báječné léto“ končí. O vilu se přihlásili potomci původních majitelů.
„Nedovedu si představit, že by k vrácení vily došlo,“ nechal se ale pro noviny slyšet primátor Roman Onderka. Nejen že neprošel zkouškou, kterou zvládají sedmiletí hrdinové dětských filmů, selhal ale i v základních znalostech dějepisu. Na podzim roku 1939 totiž manželům Tugendhatovým – kteří coby Židé byli tou dobou už rok na útěku před nacizmem – jejich rodinný dům zabralo gestapo. G-e-s-t-a-p-o. Blbečkové ověšení odznáčky s lebkami a zkříženými hnáty, kteří v Evropě na několik let rozpoutali inferno.
Vila, která nepatřila nikomu jinému než Gretě a Fritzovi Tugendhatovým, se zakrátko stala přímo majetkem Velkoněmecké říše. Pak plynule přešla pod komunistické Československo, a nakonec skončila v rukou Muzea města Brna. Vše na základě überpošahaných nelidských zákonů nařizujících zabavování židovského majetku. Vedení města se k nim teď nepřímo hlásí, stejně jako česká legislativa, která časově omezila restituce.
Děti Tugendhatových ale pořád věří v to, že jim soudy dají za pravdu. Slibují, že pak vilu ponechají přístupnou veřejnosti. Doufejme v to, jde opravdu o klenot. I kdyby si ale na onyxovou stěnu namontovali plazmovou televizi a dovnitř pouštěli jen striptérky a dovážku pizzy, bude to jen jejich věc. Těžko by si někdo v Německu dovolil proti vracení židovského zlata potomkům zplynovaných protestovat argumentem, že by si jej schovali do almary, zatímco takhle jsou z nich krásné kliky v divadlech.
Věřím, že kdyby se potomek židovského obřezávače přihlásil v Muzeu města Brna o rodinný skalpel, nikdo by mu nekladl odpor a radní by se možná ještě nechali fotografovat při šlechetném předávání nástroje. Když jde ale o vilu, na jejíž rekonstrukci si lze ulít leccos do kapsy a kde lze pořádat nóbl večírky pro návštěvy města, najednou není problém se ztotožnit ani s gestapáckými exekutory. Nový, „průhledný magistrát“ zhnědl.
|
| |
Tisk |
Autor: Michal Kašpárek |
|
|
 |
Podívat se na svět z výšky… Svět politiky je špinavý a plný žabomyších válek. Většině lidí zvyklých na domác...
|
 |
Primátor má delší stín a přehrada osiřela Když jsem ve čtvrtek večer slyšela půlhodinové práskání rachejtlí nad Špilberkem...
|
 |
Kejklíři a prezidenti uprostřed Evropy Zatímco většinu médií celý minulý týden více či méně zaměstnávaly záhady a speku...
|
 |
Proč nejít na Číňany Jsou všude. Ať už otevřete noviny nebo zapnete televizi, objeví se mrtvoly Číňan...
|
 |
Za svět lepší a černobílý Nemám ráda nejasné situace. Jsem prosťáček a vždycky mi udělá dobře, když vím, k...
|
 |
U soudu v Kocourkově Někdy se zdá, že Kocourkov není jen vybájené městečko. Nemohlo by asi působit ta...
|
 |
Věda nebo sport? Pro radní je volba jasná Chátrající stadiony za Lužánkami deprimují brněnské sportovní fanoušky už pěkně ...
|
 |
Veselé obrázky a příjemné úsměvy v tramvaji Je to trochu bizarní nápad. Někdy v brzké době plánuje ministryně Džamila Stehlí...
|
 |
Krátký týden a ohňostroj marnosti Jen čtyři pracovní dny a počasí jako v červnu. Komu by se předminulý týden nelíb...
|
 |
Změny čekají nemocnice i Národní divadlo Přišel, viděl, pozměnil. Latinsky to po mně nechtějte, časování mrtvého jazyka m...
|
 |
Jaro v Praze Jak se v metropoli pozná, že přišlo jaro? Procházka na Karlově mostě už nezabere...
|
 |
|
|